Fórum StreetGame.cz

Tohle vlákno bude sloužit k publikování filosofických esejí, které nepatří do článků na hlavní web. Nechci zde velké myslitele shrnovat jako učebnice, spíše je lehce naznačit a pak některé jejich koncepty kreativně domýšlet do zajímavých krajností

Jinde jsem již napsal:

Meditující kapitalista: proč je práce sranda

Budoucnost poznání a pravdy

Platón je často vykládán jako zakladatel abstrakce. Jeho idea se často interpretuje jako koncept nebo míra věcí. V jednom z jeho dialogů například Sókratés hledá, co je krása sama o sobě. Odmítá příklady krásných žen a táže se po konceptu krásy jako takové. Lze tedy nahlédnout například čistou absolutní krásu. Podle Platóna jsou ideje věčné a dokonalé, tento hmotný svět jen jejich nedokonalou nápodobou.

Hodně lidí preferuje Aristotelovu filosofii s tím, že se mu povedlo věci zase posunout. Například při řešení etických otázek Platón doporučuje nahlédnout dobro samo o sobě a podle toho jednat, kdežto Aristotelés posuzovat vždy případ od případu. Druhé se nám dnes asi zamlouvá více. Jenže tím, jak je Aristotelés pro nás pochopitelný, je zároveň dost nudný

Na základě věčných idejí vznikla debata, zda koncepty jsou původní a podle nich vznikají věci, nebo nejprve vznikly věci a ty poté konceptualizujeme (např. marxismus-leninismus). Ale já pro vás mám trochu odvážnější čtení Platóna!

Podle mě Platón je ultimátní new age filosof, ultimátně psychedelický filosof Když říká, že duše je nesmrtelná a že je to kružnice a že je to dobro a světlo... to nejsou předpotopní teorie vyvrácené vědečtějším Aristotelem, výstřely do prázdna, nějaké tipy. Spíše se to podobá lidem, kteří olizují žábu bufo alvarius nebo kouří DMT a pak se vracejí s tím, že veškerá realita je spuštěna jedním obřím vědomím, které prožívá všechny lidské životy naráz v zábavné simulaci, ve které záměrně zapomnělo, že ono je Bůh. Po takové zkušenosti mnoho lidí věří, že se jednou navrátí do věčné jednoty, kam vždycky patřili. A PROTO také pro Platóna "vědění je rozpomínání se".

Platón zakládá naději na posmrtný život, kdy tělo zemře a duše pokračuje, jak ji známe z některých forem křesťanství. Ale židé takovou duši neznali a z Nového Zákona se většinou zdá, že vzkříšena budou i těla. Proto například Svědkové Jehovovi a další dualitu těla a duše neuznávají. Teprve postupně se představy nebe měnily a křesťanství víc a víc "platonizovalo".

Podle dopisu Židům by si třeba křesťané museli představovat nebe jako místo, kde celý den klečí pod trůnem a uctívají Boha Ale většina křesťanů dnes už má mnohem abstraktnější představu. Jejich Bůh není židovský antropomorfický El nebo Jahve, spíš si ho představují jako dobro a lásku. A to už je vyloženě Platón. (Ostatně Ježíšův příběh je Sókratův příběh: toho nejčestnějšího v obci, který říkal nepříjemnou pravdu, popravili, a on se nechal.)

A pak tu máme "filosofii jako přípravu na smrt." Lidi já jsem v životě slyšel jen o dvou věcech, které se považují za přípravu na smrt. Filosofie a psychedelika.

A ten Sókratův celodenní tranz, jak se "hluboce zamyslel"?!

Doporučuji tedy nečíst Platóna jen jako abstraktáře a číst ho i jako tripaře Fakt takového toho chlapíka, co "věří prostě v něco", nějakou energii, která je všude a asi se o něj po smrti nějak postará. Je to filosof naděje, že dobro a věčnost existuje, že se o ně trochu můžeme snažit už tady a že se do nich jednou zase navrátíme.


Jediné, co do mé analýzy nesedí, je důraz na rozum, neustálá propagace logu v Platónových textech. Nezmiňuje psychedelika a dokonce ani meditaci, naopak neustále tvrdí, že k absolutní ideji je možné se nějak propřemýšlet v rozumné řeči. Je to skoro opak buddhismu, kde se pravda nahlíží tím, že se myšlenek neúčastníme Ale i uživatelé psychedelik získávají jakousi hyper-střízlivost vůči mýtům okolí, hyper-kritičnost ke všem bezdůvodným zvyklostem. Možná se tedy Platón snaží poskytnout lidem konečné plody psychedelik (co je zvyk nemusí být dobré, zvolte si dobro, mějte naději...) a přeskočit krok jejich braní, jen si neuvědomuje, že lidem dává ryby, místo aby je naučil rybařit.


Závěr:
Postuluji, že Platonická idea ideí není pouhým konceptem, ale psychedelickou zkušeností. Kvůli možnosti abstrakce by ostatně nebylo třeba dělat takový povyk. Psychedelické odhalení ho vedlo k rozumu a Platón věří, že rozum zase povede k odhalení.

Princ píše: ↑22 lis 2022, 17:01 Jediné, co do mé analýzy nesedí, je důraz na rozum, neustálá propagace logu v Platónových textech. Nezmiňuje psychedelika a dokonce ani meditaci, naopak neustále tvrdí, že k absolutní ideji je možné se nějak propřemýšlet v rozumné řeči. Je to skoro opak buddhismu, kde se pravda nahlíží tím, že se myšlenek neúčastníme Ale i uživatelé psychedelik získávají jakousi hyper-střízlivost vůči mýtům okolí, hyper-kritičnost ke všem bezdůvodným zvyklostem. Možná se tedy Platón snaží poskytnout lidem konečné plody psychedelik (co je zvyk nemusí být dobré, zvolte si dobro, mějte naději...) a přeskočit krok jejich braní, jen si neuvědomuje, že lidem dává ryby, místo aby je naučil rybařit.

Debata tohoto typu nečekaně pokračuje u Kanta. Kant je překvapivě psychedelický filosof na to, že snad nikdy nevyšel ze svého rodného města a filosofii začal dělat v důchodovém věku Did we found the asketický ideál?

Podle Descarta, "racionalisty" (ale to jen když od něj čtete jediný text, jemu se toho totiž hodně zjevilo ve snech atd. ) jsou možné syntetické poznatky apriory. Podle Davida Huma, empiristy, jsou všechny poznatky dočasné. Například doteď jsme neviděli růžovou vránu, všechny byly černé, ale jednou se růžová vrána zjevit může, takže stoprocentně jisti si být nemůžeme. Doteď slunce vždy vyšlo, ale je to jen zkušenost, třeba jednou náhle nevyjde.

Kant vypracoval střední pozici. Máme podle něj předem struktury porozumění, které nám umožní vyznat se v obrovském proudu informací z našich smyslů. Věc nepoznáváme "samu o sobě", vnímáme jen fenomén - jak se ta věc ukazuje nám. Poznávání tedy není zcela pasivní, lidské předporozumění fenomény spoluurčuje.

Do našeho poznání pronikne jen to, co projde přes tyto filtry. Apriory tak již víme o všem, s čím se budeme moct setkat. A proč má ukazující se věc naše předporozumění poslouchat? Ty co to nedělají, ty pro nás neexistují.

A co je tím vrozeným předporozuměním? Tady to začíná být psychedelické: pro Kanta prostor a čas. My lidé vše vnímáme v prostoru a čase a nevnímáme nic mimo prostor a čas.

Ale fenomén není klamem. Prostor a čas fungují všem stejně. I věda pro Kanta zkoumá fenomény, protože k věcem o sobě žádný přístup nikdy nemáme.

A teď si to představte: mohla by existovat bytost, která vnímá v něčem jiném! Mít třeba nějakou třetí věc, ve které vnímá. Nebo mít jenom prostor nebo jenom čas (podle Kanta tak to mají andělé). My si vnímání v něčem úplně jiném, než (teď to řeknu víc moderně einsteinovsky jedním slovem) v časoprostoru, představujeme strašně těžko, ale měli bychom se o to psychedelicky pokoušet

Můžete si udělat takovou hodinku, kdy budete jenom domýšlet fakt, že k věcem o sobě přístup nemáme a marně se zkoušet od Kantových apriory oprostit

Lidé pomocí psychedelik ale již z prostoru a času na chvíli mentálně vystoupili, zde je podle mě slabina Kantovy jinak skvělé šokující filosofie A musím to z podobných a také buddhistických pozic udělat ještě v dalším případě.

Podle Kanta smysly jsou více pasivní. Někam přijdeme, tam to vidíme, slyšíme, očicháváme... to se nám trochu děje, my už do toho jen vnutíme prostor a čas. U myšlení podle Kanta:

1) Zdrojem jsme my sami - netřeba podnět, myslíme, na co chceme. Myslíme spontaneio - sami ze sebe.
2) Myslíme v pojmech, v nějakých obecninách.
3) Myšlení je spojování - syntéza do jednot.

Nicméně pokud meditujete, můžete zjistit, že doopravdy myšlenky nevytváříte, že ony se vám dějí a vy jste spíše pasivní posluchač myšlenek. V tomto smyslu dobrý buddhista by řekl, že myšlení je rovněž pasivním smyslem!

Podle Kanta pak s metafyzickými záležitostmi, jako je Bůh nebo nesmrtelná duše nemáme žádné smyslové zkušenosti a můžeme je tedy jen myslet. Naše mysl zná kategorii času a to nás nutí občas myslet i nekonečno. Zkušenostně to ale nikdy neověříme.

Nicméně podle mě uživatelé psychedelik mohou mít fenomenální zkušenost s Bohem a nekonečnem! Náboženství přeci často zakládali mystici na základě vlastní zkušenosti, ne teoretičtí myslitelé. Nebo minimálně známe směry jako súfismus, silně na vlastní zkušenosti stojící. Navíc pokud čtete psychedelická fóra , můžete sledovat, že dané zkušenosti jsou poměrně konzistentní.

A je psychedelický zážitek více "vnímání" než "myšlení"? Podle mě ano, proto se zdůrazňuje set a setting! Bujnou fantazii by vám možná nabídla disociativa Serotogenní psychedelika spíše otevřou vůči tomu, co zde už je, ale obyčejně to nevidíme, než že by se něco "přimyslelo" navíc.


Tím nechci říct, že jsem chytřejší než Kant Chtěl jsem ho představit zábavnou formou, protože je sám o sobě hodně psychedelický. Nesouhlasíme spolu jen v otázce, zda mystici jen blouzní (Kant) nebo získávají širší přístup k něčemu opravdovému (Princ), a od toho se odvíjí, zda Bůh navždy zůstane konceptuálním pojmem nebo ho můžeme vnímat i smyslově.

Zároveň já si zachovávám transhumanistické naděje, že se naše vnímání rozšiřovat bude, až nakonec Boha uvidíme v termobrýlích nebo něčem O tom je ta Babylónská věž, že?

Slovo Bůh zde pak myslím čistě filosoficky, tedy všelijak , nemyslím zrovna Annunaki, El nebo svatou trojici...

Nyní, když jsme pomocí Kanta rozdělili "koncept nejvyšší ideji" a "zážitek nejvyšší ideji", můžeme se vrátit k Platónovi výše a zhodnotit, jak to myslel on. Podle mě to pro mě nyní vypadá trochu hůř, ale stále si zachovávám určitou naději, že když Platón píše tak vyhroceně a třeba v oblasti poznání lásky nám kolíkuje určitou "duchovní cestu", jde mu o víc než logos. Možná by nám příště pomohlo Janovo evangelium?

Princ píše: ↑15 pro 2022, 09:05 Tím nechci říct, že jsem chytřejší než Kant Chtěl jsem ho představit zábavnou formou

Kanta s Platónem, Aristotelem a dalšími filosofy mi představil ještě zábavnější formou nedávno můj učitel starořečtiny.

Kant vypracoval střední pozici.

Všichni filosofové si tam vypracovali nejen střední pozice, ale i mnoho jiných.
Bohužel sem nemohu dát odkaz, doporučuji proto vyhledat v Google:
"Monty Python – Fotbalový zápas filozofů"

Hoši vy jste na mě se starořečtinou moc hustí, teď se tu budu bát něco psát

Podle mě filosofie není pro každého, jak si myslel Platón. Filosofové, které znám, nejsou nějak šťastnější. Jsou spíš hyperinteligentní a podivní Leda je nikdo neopije rohlíkem.

Filosofií nemyslím třeba stoismus. To už je dnes spíše sadou nástrojů pro život, než aktivní provádění filosofie, která by se někam posouvala. “Jsem stoik” tedy neberu jako “jsem filosof”, je to spíš jako “věřím že přiměřené opalování je zdravé”. Je to dobrá věc, ale mimo naši diskusi.

Držím se spíše Deleuzova “filosofie má rozesmutnit”. Proč to tedy dělat, když vás to rozesmutní? Znova, podle mě ne každý to má dělat. Lidi jako já to spíše MUSÍ dělat. Jsme moc zvědaví a po nových konceptech toužíme jako po nových holkách, zemích, jídlech…

Beru to rozesmutnění jako hormezi: pokud někde existují myšlenky, které vás udělají smutnými, je lepší jim průběžně dobrovolně čelit, než utíkat a riskovat náhodnou srážku. Ten mentální stres vás posiluje. Filosofie se stejně obvykle nečte po tunách, pár stran denně vám dá náležité zamyšlení.

Ty nej myšlenky filosofie už na veřejnost pronikly. Aristotelés řeší to co vy, nenajdete tam úplně nečekaná řešení života.

Je vůbec nějaká filosofie, co bych číst měl? Fenomenologie to slibuje, ale zatím jí nerozumím natolik, abych to rozsoudil Ale Nietzsche je podle mě filosof, jehož čtení samo funguje terapeuticky (oproti boss bitch rapu, který ženám dá úzkosti ). Nemyslím ani podle Nietzscheho naplno žít, to se dělá obtížně. Ale ta díla jako Geneaologie morálky vám podle mě automaticky dají trochu méně viny a trochu více boldness a sebevědomí.

Znova: máte takové ty filosofy, co všechno vyřešili, všechno jim zapadá, ale to nepovažuju vyloženě za živé filosofování. Člověk by na takové momenty neměl čekat a měl by vůči tomu ve filosofii být trochu podezíravý. Normální reakcí na filosofii není úleva, je to spíše jakési upřesnění a vědomí, že věci jsou složitější, než jste si mysleli před četbou.

Víte o mě, že mám ban na několika filosofických fórech? Je to trochu alarmující, ale o některých věcech jako by se dnes nesmělo přemýšlet...

Každopádně dnes pro vás mám seznam temných filosofů Samozřejmě čtěte Platóna, Kanta a Heideggera, ale občas je třeba přitvrdit.


Machiavelli, Schopenhauer -> Nietzsche

Mainländer - napsal, že jediná dobrá věc, co se dá udělat, je sebevražda, odeslal nakladateli a zabil se (možná taky podstatný vliv na Nietzscheho)

Sade - tak hrozné věci, že pro ty věci museli vytvořit nové slovo po něm

Nick Land - stále aktivní na témata antidemokracie, hyper-rasismu, eugeniky...

Mises, Hayek - toto není temné, ale některé kruhy dobrá ekonomie šokuje

Mackie - morální skeptik (nicméně sám byl milý, takže za to zde strhávám body )

Foucault - ten naopak neměl temnou filosofii, ale měl temný sexuální život


Byl bych potenciálně ochoten založit literární kroužek, kde bychom se jim věnovali

Spíše se to podobá lidem, kteří olizují žábu bufo alvarius nebo kouří DMT a pak se vracejí s tím, že veškerá realita je spuštěna jedním obřím vědomím, které prožívá všechny lidské životy naráz v zábavné simulaci, ve které záměrně zapomnělo, že ono je Bůh.

Ono to obrie vedomie môže byť len nejaký viacrozmerný počítač nejakých "vyssích" bytostí. A my sme niečo ako len počítačové postavičky, ktoré žijú fitkívny život.

By jsi mohl udělat vlákno s doporučenou četbou pro filosofii, meditaci, vnímání atd.

Ohledně filosofické četby by se asi muselo určit, co je jejím cílem. Je to obrovsky rozlehlý obor, o kterém si neuděláš přehled přečtením pěti tlustých knih.

A jak jsem psal výše, podle mě praktická filosofie už není filosofie Jakmile je to hodně praktické, je to osobní rozvoj, tedy to, čemu jsem se věnoval předchozích 13 let.

Když jsi třeba moderní stoik, tak řešíš, aby tě věci samy neovlivňovaly, nýbrž ovlivňoval tě tvůj přístup k nim, abys žil vyrovnanější život... Prostě už ses rozhodl a teď konáš. Když jsi moderní filosof, tak řešíš, jak myslel raný Schelling slovo párek na straně 113 a jak se pojetí párku změnilo u pozdního Schellinga To je úplně jiný druh práce.

Můžeš si jet třeba Aristotela a Aristotelés byl filosof, ale ten proces, který děláš ty, to už filosofie není. Filosofie by byla, kdybys třeba přečetl, co všichni napsali o Aristotelovi, zjistil, že tam v něčem mají chybu, a upozornil na to Nebo že Aristotelés bral nějakou věc jako samozřejmost, nikdo si toho nevšiml, všichni to přejali, a ty bys ukázal, že to není úplně samozřejmost. Nebo ještě lépe: kdybys přečetl, co dnes všichni píšou o tom, jak Hegel vykládal, co Kant si myslel, že napsal Aristotelés, a v tom bys našel nějakou chybu, takže lidé by pak mohli znova promýšlet, jestli Hegel nemyslel trochu jinak to, co Kant myslel, že napsal Aristotelés... Jenže je tam obrovská pravděpodobnost, že něco vymyslíš a pak to o rok později najdeš u Hegela na straně 550

Chceš dešifrovat nějaké šílené myšlenky - ano, čti Deleuze. Chceš vědět, co dělat ve svém životě - prostě dál čti osobní rozvoj

Já teď dokážu zakomponovat Platóna, Kanta, Nietzscheho, Huserla... do teorie streetgame, ale to ze mě nedělá filosofa. Půjde spíše o přesnější argumentaci věcí, které už děláme.

Mám v hlavě i dva, tři čistě filosofické projekty, ale na jejich potenciální realizaci budu potřebovat ještě několik let fenomenologického tréninku.

Dobrý začátek by byl, kdybych sem postupně rozepsal některá platónská témata.

aldot píše: ↑13 úno 2023, 07:57 Ono to obrie vedomie môže byť len nejaký viacrozmerný počítač nejakých "vyssích" bytostí. A my sme niečo ako len počítačové postavičky, ktoré žijú fitkívny život.

Ano simulační hypotéza vypadá i celkem pravděpodobně. Minimálně nestreetaři jsou NPC určitě

V této eseji budu hájit myšlenku, že lidstvo vždy chtělo jenom streetovat, že jsme streetgame vždy hledali, jen jsme ji dlouho nemohli najít v čisté podobě, jen nám dlouho unikala. Vyjdu přitom zejména z Platónových dialogů, kde vystupuje jako literární postava jeho učitel Sókratés.

Nejsem vyloženě fanda Platónovy filosofie, jsem ale fanda jeho literárního díla. Jeho dialogy jsou často protichůdné, hluboké, interpretovatelné mnoha způsoby a nic se v nich neděje jen tak. Platón v nich přitom sám porušuje pravidla, která se pro filosofii snaží nastavit: používá sofistické argumenty nebo to s logem občas "vzdá" a radši odvypráví nějaký mýtus. Nakonec nás nutí k meta zamyšlení: co vlastně říká dialog jako celek?

Ať už se diskutuje o čemkoli, ono se hlavně diskutuje. Platónská spiritualita podle mě je hlavně: pojďme se sejít a mluvit o tom. Ta filosofie se vždy jen děje, pak bez lidí už tam nezůstává, důležité je průběžně se účastnit dialogu. Patočka mimochodem podobně interpretuje i křesťanskou spiritualitu.

Když čteme Nietzscheho, Sókratés se nám může jevit jako strašně škaredý deviant, který se bojí knih a bojí se do lesa , opíchal by úplně všechno, nedokáže své pudy přiměřeně regulovat a tak si je zakazuje pomocí totalizující vlády rozumu. Je to hodnotné zamyšlení, ale připomeňme si: Sókratés pořád pořád neseděl doma a nepsal celé dny nějaké bichle! On nenapsal vůbec nic! On jenom chodil po tom trhu a balil kluky!

To co prodával jako rozum, a co Nietzsche přijímá jako rozum, to rozum nakonec nebyl! Ostatně hlavní námitkou proti sofistům bylo, že sofisté to dělají za peníze jako děvky, filosof to dělá z lásky - hledá správného mladíka, kterého "oplodnit filosofií".

Strašně se tu nabízí historka Baracka Obamy, ve které se snažil balit holku na Foucaulta Filosofie totiž byla založena jako nástroj svádění.

Je to odpověď zenové spiritualitě, která vede k individuálnímu osvícení, lze v ní dokonce dobrovolně trpět za jiné bytosti (tongleng), lze přerušit své blaho a jít zen vyučovat, přesto postrádá ten hlavní prvek: že osvícení se nejvíce děje jaksi... společně. Ty společné momenty, kdy se druhého nevnímáme jako Ono, ale opravdu jako Ty, to jsou ty posvátné momenty, o ty v životě nejvíce jde. To je to žrádlo, které chceme, když si dáváme burger, když dostaneme větší kancelář, když pícháme desítku... Vždycky chceme jen tohle: naprostou sounáležitost v lásce. Někdo tomu říká Boží přítomnost, někdo nirvána... názvů je opravdu hodně

Všimněte si, kolik buddhistů nakonec z nirvány uteklo, aby se vrátili k ostatním! Jde prostě o to, že existuje lepší nirvána, jakmile jste spolu. Nemyslím tady to spolu, kdy si čtete novinky a přítelkyně uklízí, nebo spolu, když pícháte a v hlavě si k tomu pouštíte porno... myslím opravdové spolu.

Všiml si toto také Ježíš a v minulém století Martin Buber (právě z jeho knihy zmiňuji rozdíl Já-Ty a Já-Ono).

Tady k vám hoši promluvím už zcela nefilosoficky: my to prostě potřebujeme dát dohromady. Zen a Dialogos.

Sókratés podle mě měl pravdu, že TÍM řešením je jít do města a mluvit s lidmi. Ale přiznám Nietzschemu tak 50% a řeknu, že Sókratés opravdu kladl příliš důrazu na idealizovaný rozum. Kdyby tehdy Sókratés více přijal tělo, emoce, pudy, nevědomí, neznámo, stín... téměř by vynalezl streetgame* 2500 let přede mnou

*Všimněte si přitom, že v mých textech už několik let konzistentně používám slovo streetgame nikoli jako každé oslovení ženy na ulici, ale specifickou zónu transcendence, do které vstoupíte, pokud dodržíte šest podmínek (projevíte vůli přes strach přítomně oslovit neznámého člověka, improvizujete přitom v rychlém sledu za sebou).

Streetgame je jako osud, který se stále nabízí. Proud, který existuje i sám o sobě, ale vy do něj můžete vskočit. Takže kdykoli oslovíte ženu, jdete s flow osudu. A když chcete oslovit ženu, ale poslechnete strach, odvrátíte se jinam a ucítíte ten temný pocit v celém těle, to je ten pocit, že jste narušili správný běh času, jak se o tom točí různé temné thrillery. Asi nejvěrněji je podle mě ten znepokojivý pocit zlého tušení, viny a post-traumatického šoku vyjádřen ve filmu Butterfly effect.

Filosofie rovněž vznikla jako terapeutický nástroj, vlastně předchůdce psychoterapie. V Obraně Sókrata můžete vidět, že Sókratés věří, že svým pokládáním otázek léčí obec. Z Nietzscheho vyšel Jung a všiml si, že často nejde o problém rozumový, nýbrž nevědomý, jaksi velice instinktivní a tělesný, který potřebuje léčit.

Trvalo už jen zhruba sto let, než jsme si dali jedna a jedna dohromady my a začali léčit obec již naplno. Ve streetgame se setkal Sókratés s Buddhou (nebo já se ještě velice hlásím k Hakuinovi), Ježíšem, Jungem, Buberem... A setkání je pojmem klíčovým.

Započal další dialog na trhu, další napůl náhodné, ale plně léčivé setkání. Znova spolu mluvíme, jen nyní už celou bytostí. Nemyslíme nyní jako starý asketa, že sex je něco špatného. Otevíráme se nyní se vším všudy, duše a těla zároveň.

Plně integrovaní, stojíme tady před sebou. Jsme živí, nasloucháme si. Co z toho vzejde?

Dříve jsem si naivně myslel, že pročtu západní filosofickou tradici, vyberu ty neužitečnější koncepty a předám je lidem

Došlo mi ale postupně, že to by byla anti-filosofie. Ony ty výsledky myšlení jednotlivých filosofů často veřejně známy jsou, pak se s nimi ale spíše hází jako s klišé.

Člověka může transformovat, když sleduje proces myšlení toho filosofa, vede s ním dialog, u každého "výsledku" chápe jeho "proč" a pak po takovém čtení třeba dokáže "aplikovat Nietzscheho" třeba i na věci, o kterých Nietzsche sám vůbec nepsal.

Přepsaný výsledek tedy nefunguje a dokonce i když to "špatně" čtete jen tím způsobem hledání výsledku, moc vám to asi nedá.

Přečíst Heideggera a pak se s ním zaštítit je jen argument autoritou. Zapamatovat si jeho argumenty a ty případně vhodně použít je hlubší úrovní. Ještě hlubší je osvojit si "Heideggerův grif vytváření argumentů" a pak si vytvářet "vlastní heideggerovské argumenty".

Navíc vůbec není samozřejmé, že by filosofie musela být užitečná!

Víra v užitečnost už totiž nějakou filosofii vyžaduje! Tedy filosofie dlí pod tou užitečností. Jen filosofie může rozhodnout, zda užitečnost je důležitou hodnotou, nebo bychom třeba měli směřovat za nějakou úplně jinou hodnotou! Je to věcí etiky a epistemologie.

Nejde tedy bez zamyšlení posuzovat hodnotu myšlení automaticky užitečností. Nejprve myslíme a potom si teprve uváženě můžeme užitečnost vybrat.

Princ píše: ↑06 úno 2024, 10:17
Ještě hlubší je osvojit si "Heideggerův grif vytváření argumentů" a pak si vytvářet "vlastní heideggerovské argumenty".

Prečo je zrazu Heidegger tak dôležitý? Vravel si, že nikomu a ničomu neveríš, tak prečo zrovna jemu? Respektíve podľa neho?

Tomu nemusíš věřit. Kriticky si to přečteš, argumenty zhodnotíš a pokud ti na jeho způsobu myšlení připadá něco užitečného (sic sic sic ), můžeš pak zkoušet věci myslet nově pomocí této výbavy.

Heideggera někteří považují až za posledního velkého myslitele, který myšlení opravdu něco zásadního přinesl. Pro mě je to hlavně velice nuancovaný filosof, který mě naučil myslet o něco přesněji (a vůbec vidět, jak přesně přemýšlet lze). Stejně tak se ale často pokouším zvážit věci nietzscheovsky, wittgensteinovsky a foucaultovsky. Někdo se bude smát, ale opravdu se mi dnes myslí lépe i díky Kantovi A samozřejmě dnes mnozí zvažujeme věci platónovsky.

Ale pozor, já nedoporučuju každému to číst Poprvé si nějak pro mě rozumně přečíst Bytí a čas mi trvalo 4 měsíce, kdy už předtím jsem načítal jeho kratší textíky, nějakou sekundární literaturu a taky předchozí filosofy, třeba Decarta, proti kterému se kniha často vymezuje. Byl jsem již vybaven ohromným množstvím naposlouchaných přednášek a pro určité ověření jsem po každé přečtené kapitole zase poslouchal další podcasty o ní. Teď jsem udělal velký úkrok zpátky, čtu Sokola, pak budu číst Nietzscheho a k Bytí a času se třeba zase poučenější vrátím za pár let. Jsem prostý učitel svádění a tohle je na mě velké zvíře.

Tedy znova: bylo to pro mě více cvičení, než že by šlo o výsledky, ke kterým bych se dočetl. Někteří lidé si přečtou Pejska a kočičku a bude to pro ně cvičení