Nejděsivější/nejnebezpečnější oslovení?

[Woody]

Bavil jsem se o oslovování holek se svým otcem. Když mi podobné pakárny řekne normální beta kluk, tak je mi to jedno když jdu večer spát, ale táta mě vždycky nahlodá. Ale potenciální děsivé situace byly husté. V jeho fantazii bych fakt balit holky nechtěl.

Zmínil jsem mu jeden případ, kdy se se mnou holka bavila a byla tak strašně nudná, že jsem odešel. Tvrdil, že možná měla strach, že když mě odmítne, tak ji někam zatáhnu násilím. Což je ale dobrá technika, sám ji na holky používám, když mě přejde chuť, abych nemusel holku složitě odmítat sám Navíc mě to vede k otázce jak působit přátelsky, aby se se mnou necítila ohroženě. Takže tohle byl fajný podnět k zlepšení se.

Ale jiné pesimistické vize co měl, mě překvapily, kde se berou. Už před 5 roky se mu to nelíbilo. Tvrdí, že mě holka může seřvat jako "Neobtěžujte mě!", někoho na mě zavolat nebo když narazím na nějakou co dělá MMA, tak mě zbije (a kdybych ji za to udal, ještě budu já mít průser jako někdo kdo ji jakože sexuálně obtěžoval). Zbít mě může samozřejmě i její fotr, přítel... protože táta pochází z ostravskýho kraje a tam se každej chce bít.

Že prej některé holky můžou i obyčejné Ahoj brát jako sexuální obtěžování. Jakožto největší troll v Brně (nebo aspoň v mojí čtvrti) asi vyhlásím soutěž o nejvíc slizké Ahoj

KAŽDOPÁDNĚ: Jaké jste, hoši, zažili, nejděsivější, nejnebezpečnější oslovení? Kdy jste měli třeba fakt strach že se vám něco stane, že vás někdo zbije/udá/zničí? Myslím teď fakt psycho vyhrocené situace.

Já mám dvě, a ani jedna z nich není nějak hrozná a beru je jako důkaz že nic strašnýho se na streetu nestává.

1) „Ahoj, jdu ti zlepšit den," oslovil jsem asi třicetiletou holku.
„Co potřebuješ?" odpoví nasraně.
„Ježiš nevím... koupíš mi třeba kebab?" trollil jsem to. Holka mi začala nadávat, respektive řekla asi dvě tři nasrané věty a šla dál.
Oslovil jsem, potrollil jsem, dostal jsem seřváno. Nic strašnýho ne?

2) „Ahoj," oslovil jsem holku ve Vaňkovce, a dvě vteřiny na to přišla její matka a tvářila se vyděšeně a nasraně v jednom.
„To je vaše dcera?" ptal jsem se a snažil se zkalibrovat na oslovení matky s dcerou.
„Ano, je. A co chcete mojí dceři!?" ptala se podezřívavě. Tady jsem se zaseknul.
„Nó líbila se mi, chtěl jsem se seznámit, ale jestli vás to až tak děsí nemusím se vnucovat," vysvětlil jsem se. Dcera se smála, vypadala pobaveně, matka ji vyděšeně odvedla do obchodu.
Tady stačilo zapracovat na empatii a uhrát by se to dalo, ale cítil jsem se po tom provinile.
Oslovil jsem, vyděsil jsem, vysvětlil jsem, interakce ukončena. Taky nic strašného. Nikdo mě za to nezbil, nezatknul, nestalo se vlastně nic.

Co nejvyhrocenějšího jste zažili vy?

[Princ]

Tohle je pořád o tom, jak reaguješ na testy. I ty nejstrašlivější situace se často změní v 10 vteřinách, když zareaguješ se správným Autentickým charisma

Občas žák nějakou holku vyděsí, ona mu nadává, posílá ho pryč a tak, a když tam přijdu já a vyzařuju trochu větší vřelost, hned je to celé v pohodě a ještě několik minut zaujatě pokecáme.

KAŽDOPÁDNĚ: Jaké jste, hoši, zažili, nejděsivější, nejnebezpečnější oslovení? Kdy jste měli třeba fakt strach že se vám něco stane, že vás někdo zbije/udá/zničí? Myslím teď fakt psycho vyhrocené situace.

Za těch dvanáct let jsem furt nic vyhroceného nezažil

Když na mě někdo byl naštvaný, v mých prvních hrozných letech, nehádal jsem se a prostě odběhl streetovat jinam

(Hrdost pro mě je, že člověk pravidelně chodí na street, ne se nutně hádat s každým manželem, co jsem mu vylekal manželku, když beztak ještě on má pravdu On je agresivní, protože je vystrašený, nebo protože si myslí, že se takhle chovat musí, a sám většinou doufá, že to nebudeš dál eskalovat, protože tím bys ho mohl dotlačit k dalším krokům... Je to poker.)

protože táta pochází z ostravskýho kraje a tam se každej chce bít

Kámo my kluci ze Slezska jsme sice trochu tvrdší, ale zas to není žádná kovbojka Máme trochu chlapštější subkomunikaci, ale to je spíš taková imageová věc, než neustálá lačnost po násilí Prostě síla respektuje sílu, chlap se chová jako chlap. Ve Slezsku se ti bezďák pevně dívá do očí a ty zas jemu, ale mám desítky kámošů, co se nikdy nikde neprali. I bojové sporty jsou prostě sporty, hodně lidí tam chodí asi jak na tenis a ve zbytku dne jsou to dál učitelé, právníci, programátoři...

A je to taky o věku. Poprat se v 16 je sranda, ale většina normálních lidí z toho vyroste

[Princ]

Ale jako vrátil bych se do té puberty ve Slezsku, kdy jsem celé dny jenom drtil street a bojové sporty a snažil se ze sebe udělat co největšího samce Dala by se o tom napsat nějaká milá knížka pro děti, Slezské léto

Když si vzpomenu na všechny konflikty, tak to vždycky bylo, protože jsem chtěl žít a zjišťoval jsem, co se stane. Lačnil jsem po dobrodružství, po nějakém smyslu. A ten jsem pak našel a dobře se zacelil. Ale možná někteří lidi, co nedělali blbosti jak já, jsou děti dodnes.

Já jsem to prostě VIDĚL KÁMO, šel jsem do pekla z úplné naivity, že to přece nemůže být strašné. A fakt jsem to nakonec přežil. A dodnes vzpomínám.

A vím dobře hoši. Co jste byli v pekle se mnou. Že taky vzpomínáte.

[Lucky]

Před pár lety jsem začal balit mladou holku, která stála sama před Letmem v Brně. Najednou jsem dostal zezadu silnou kopačku do ramene (asi mířil na hlavu), od jejího přítele. Když jsem se otočil a šel jsem po něm, tak ta holka zakřičela, že jdou policajti, a oba zdrhli směrem Bronx. Od té doby, pokud oslovuju takové ty divočejší typy, tak si nejdřív pořádně prohlídnu okolí