První oslovení

[Hauby]

Po pár dnech čtení webu, sem se rozhod, že pujdu na street.

No byla to spíš procházka, pač sem žádnou nakonec neoslovil. Ale cestou domu v MHD sem se odhodlal a jednu, oslovil. Výsledek: posral sem co sem moh , a moje ruka byla rozklepanější než hlava vibrátoru. A zbytek dne sem se ta sebe styděl

Takže: zejtra du repete


A i ty můžeš napsat své první oslovení

[adalbe]

Pěkné, kdybys potřeboval trochu popíchnout jsem také v ČB

[Dejvid]

První oslovení bývá nejhorší já jsem měl své úplně první oslovení na kurzu a tam jsem byl v pohodě, ale teď když jdu někam tak první oslovení ten den bývá celkem těžké překonat. Ale co jsem si všiml, že nejlepší hned po prvním oslovení pokud první holka odejde hned dát druhé třeba do 20 sekund ani kdyby to tak třetí, čtvrté.... takhle si myslím, že se nejrychleji uvolníš jak jen můžeš

[Scissors]

Dá se říct, že já měl těch "prvních" oslovení vlastně hned několik.
Poprvé to bylo asi někdy ve dvaceti, když jsem byl v prváku na vysoké. Matematicky mi to shodou okolností vychází zhruba na dobu, kdy se streetováním začínal i Princ Bylo to v časech, kdy jsem o nějaké streetgame (tím nemyslím tento web, ale činnost) neměl ani páru. S jedním kamarádem jsme chtěli jít ven balit holky. Prosté oslovování nám ale přišlo moc "smělé" Tak jsme vymysleli dotazníkovou metodu. Zkrátka jsme na papír sepsali několik otázek. Tvářili jsme se, že děláme sociologický průzkum na téma, kdo z nás dvou těm holkám připadá přitažlivější (vyhrál jsem! ). Byli jsme úplně šíleně marní! Ale brali jsme to jako prdel. Dostal jsem tehdy ale kontakt na jednu sympatickou šestnáctku.
Zatímco Princ pokračoval dál, kdy se streetu věnoval každý den několik hodin, já své další "první" oslovení udělal až s dlouhou prodlevou (proto je ostatně Princ asi nejzdatnější balič v Česko-Slovensku, zatímco já pořád jen tovaryš ).
Druhé "první" oslovení jsem provedl v tramvaji. Viděl jsem tam pěknou holku. Usmívala se. Pochválil jsem jí ten úsměv, a pak už to jelo
Poslední zásadní "první" oslovení jsem provedl až po objevení tohoto webu. Do té doby jsem asi tušil, že jsou borci, co oslovují holky na ulici. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych to měl dělat taky. K soustavnému oslovování mě inspirovaly až Princovy články. Streergame totiž považuju za královskou disciplínu v balení. Proto jsem to chtěl taky vyzkoušet.
Dlouho jsem se taky zdráhal nějakou oslovit, Vždy jsem si nějakou vyhlédl... ale neudělal nic. Bylo mi spravedlivým trestem, když potom vždy odešla, a já ji už nikdy víc neviděl. Až jednou jsem čekal na metro. Vedle stála nějaká sympatická holka. Náhle jsem k ní prohodil, že je fakt nuda čekat na to metro. Prostě to ze mě najednou vylítlo! Tak jsme se zakecali. Měl jsem pak hroznou radost. Fakt jsem si pak i řekl: "Yessss!"

[Hennry]

Moje první oslovení mi docela vyšlo . I když jsem nedostal kontakt ani nic podobného tak to probýhalo naprosto perfektně! Všiml jsem si brunetky se sluchátkama v obchodním centru a šel jsem za ní. Použil jsem nepřímý oslovení (nevzpomínám si jaký) a dívka se hned chytla. Vypadlo z ní že čeká na autobus do Český Lípy kde bydlí s PŘÍTELEM (zdůraznila) a podívala se na mě stylem: ,, Tak co teď uděláš, frajere?"
Trochu mě to rozhodilo ale pokračoval jsem dál. Bohužel kontakt opravdu dát nechtěla kvůli příteli kterého prý měla opravdu ráda, ale když jsem odchazel s tím že ještě něco mám provonile se zatvářila a pronesla: ,,Nezdružeuju tě?" Což mě tehdy docela pobavilo vzhledem k tomu, že jsem jí oslovil první. Nic jsem nedokázal ale odcházel jsem od ní jako král protože ten průběh se mi naprosto líbil!

[LoneWolf]

První oslovení? No, v obchodě u kasy, za mnou nikdo nebyl a holka mě dávala do ruky lístek od nákupu. Radši asi ani nebudu psát co sem říkal, ale ona se jenom tak dívala jakože na co sakra eště čekám, proč už nejdu

[Sybrakos]

Možná už jsem to ve svém deníku popisoval, ale co už. Bylo mi asi 16, před 13 lety, úplná tma, šedo, totál panic bez jakýchkoli zkušeností. Hegeš postkomunist městečko, kde se nikdy nic nestane. Jel jsem z učňáku vlakem domů, vystoupil a prostě za ní šel. Nic jako sg jsem neznal, byla taková mile obyčejná a přírodně krásná a šlapala stejnou cestu z vlakáče na autobusák poblíž. Samozřejmě jsem zpanikařil a nakonec ji neoslovil. Ale nemohl jsem jít dál a díval se na ní, jak mi mizí. Byl začátek podzimu, taková depresivní atmosféra, ale něco ve mě hrklo a utíkal jsem za ní. Náhle jakoby se mi rozzářil celý svět! Doběhl jsem jí a oslovil. Jasně, vše špatně: vylekání, bez dotyků, loudění čísla bez rande a následné pozdější posrání digi, kdy přestala odepisovat, i když zpočátku měla snahu. Lenka, teď jsem si vzpomněl. A nelituju toho, že jsem to udělal.