Dá se říct, že já měl těch "prvních" oslovení vlastně hned několik.
Poprvé to bylo asi někdy ve dvaceti, když jsem byl v prváku na vysoké. Matematicky mi to shodou okolností vychází zhruba na dobu, kdy se streetováním začínal i Princ

Bylo to v časech, kdy jsem o nějaké streetgame (tím nemyslím tento web, ale činnost) neměl ani páru. S jedním kamarádem jsme chtěli jít ven balit holky. Prosté oslovování nám ale přišlo moc "smělé"

Tak jsme vymysleli
dotazníkovou metodu. Zkrátka jsme na papír sepsali několik otázek. Tvářili jsme se, že děláme sociologický průzkum na téma, kdo z nás dvou těm holkám připadá přitažlivější (vyhrál jsem!

). Byli jsme úplně šíleně marní!

Ale brali jsme to jako prdel. Dostal jsem tehdy ale kontakt na jednu sympatickou šestnáctku.
Zatímco Princ pokračoval dál, kdy se streetu věnoval každý den několik hodin, já své další "první" oslovení udělal až s dlouhou prodlevou (proto je ostatně Princ asi nejzdatnější balič v Česko-Slovensku, zatímco já pořád jen tovaryš

).
Druhé "první" oslovení jsem provedl v tramvaji. Viděl jsem tam pěknou holku. Usmívala se. Pochválil jsem jí ten úsměv, a pak už to jelo

Poslední zásadní "první" oslovení jsem provedl až po objevení tohoto webu. Do té doby jsem asi tušil, že jsou borci, co oslovují holky na ulici. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych to měl dělat taky. K soustavnému oslovování mě inspirovaly až Princovy články. Streergame totiž považuju za královskou disciplínu v balení. Proto jsem to chtěl taky vyzkoušet.
Dlouho jsem se taky zdráhal nějakou oslovit, Vždy jsem si nějakou vyhlédl... ale neudělal nic. Bylo mi spravedlivým trestem, když potom vždy odešla, a já ji už nikdy víc neviděl. Až jednou jsem čekal na metro. Vedle stála nějaká sympatická holka. Náhle jsem k ní prohodil, že je fakt nuda čekat na to metro. Prostě to ze mě najednou vylítlo!

Tak jsme se zakecali. Měl jsem pak hroznou radost. Fakt jsem si pak i řekl: "Yessss!"
