Mluvit o subjektivitě ale implicitně obsahuje:
1) Věřit v subjekt
2) Pracovat s nějakou sdílenou definicí subjektu
3) Možná dokonce "propagovat" subjektivitu jako něco, co si zaslouží více pozornosti
Se subjektem ale souvisí karteziánská představa, že ve světě jaksi proti sobě stojí subjekty (věci myslící) a objekty (věci rozlehlé, prostě se vyskytující). Subjekty pak svět hlavně nestranně vnímají, pozorují...
"Subjekt" ale nemá kam ze světa utéct, nemůže se jaksi uzavřít sám v sobě. I když se zavře doma, pořád je ve svém prostředí. I když zavře oči a usne, zdají se mu sny o světě. Vědomí je vždy vědomím něčeho (intencionalita - Edmund Husserl). Martin Heidegger proto zvýraznil, že člověk je vždy "bytí ve světě", což pak domyslel do dalekosáhlých důsledků.
Proto Heidegger používá vlastní slovo Dasein (zdebytí, bytí tu, pobyt, jakási otevřenost) - protože když si uvědomíme, že člověk je vždy už prvotně ve světě (nikdy nebyl v sobě, aby pak do světa teprve vyšel), žádné objekty a subjekty nejsou.
Člověk je vždy svým světem. (Akorát Heidegger nepoužívá ani výraz člověk, protože se chce vyhnout předchozím pojetím, například tomu vědeckému, protože sám pracuje ještě pod vědou, s citlivějším rozlišováním než věda - ukazuje teprve podmínky možnosti teoretického zkoumání a tím vytváří takovou před-vědu.)
Říkat tedy často, že je něco subjektivní, je mimo jiné určitým slovním odpadem, který propaguje karteziánský subjekt a šíří zapomnění na naše bytí ve světě.
Stejným problémem je užívat slovo "objektivní" ve smyslu jaksi "dobrý" nebo "pravdivý".
Stále by se dalo říkat "Sto daseinů, sto chutí"
, akorát by pak bylo dobré hledat, co ty chutě způsobuje, a začít vytvářet nějaké schéma...A samozřejmě nemusíme zůstat u Heideggera a můžeme začít vytvářet pojetí člověka, které by již vycházelo ze streetgame. Bylo by to ale zřejmě někam dopředu, ne zpět k "subjektu".