Průchod emocí

[Coyge]

Jak pracujete se svými emocemi? Když dojde do tuhého necháte to projít skrze pláč nebo se snažíte něčím rozptýlit a šetříte slzami?

Princ někde psal, že by každý muž měl minimálně 1x ročně brečet. Osobně tak často nebrečím a raději se rozptýlím, abych nepodlehl tomuto "slabému momentu". Za posledních 10 let jsem vyloženě brečel max tak 5x. Od mala mám v hlavě, že "chlapi nebrečí", tak jsem se tomu vždy raději vyhnul a snažil se myšlenky přesunout jinam. Vím, že to není zdravé, ale zase nechci brečet furt jak uplakánek

Poslední 2 měsíce mám období nahoru a dolu a občas mi do breku je. Už jsem si to dokonce i plánoval ale pak v daný okamžik, jsem si řekl "vždyť to není zas až tak hrozný"; samovolně to nešlo, ale emočně dole jsem byl furt a stále se to opakuje.

Jak to máte vy, vyhýbáte se tomu nebo si v "klidu" sednete, popláčete si a jedete dál s čistým štítem?

[Princ]

Při těžkým emocích se člověk může rozptýlit nebo je prožít, plně vnímat a nechat projít.

Většina lidí potřebuje mnohem více zapojovat druhou cestu. (Ta první se hodí, když tě třeba zrovna honí lev.)

Princ někde psal, že by každý muž měl minimálně 1x ročně brečet. Osobně tak často nebrečím a raději se rozptýlím, abych nepodlehl tomuto "slabému momentu". (...) Vím, že to není zdravé, ale zase nechci brečet furt jak uplakánek

Píšeš, že nebrečíš ani 1x ročně, a následně, že nechceš brečet furt.

Už jsem si to dokonce i plánoval ale pak v daný okamžik, jsem si řekl "vždyť to není zas až tak hrozný"; samovolně to nešlo

My už máme cvičení, co tě rozbrečí

Jak to máte vy, vyhýbáte se tomu nebo si v "klidu" sednete, popláčete si a jedete dál s čistým štítem?

Občas plakat je normální a zdravé. Někteří lidi nejsou moc citliví a pak není nutné se k tomu nutit, ale to není tvůj případ. Tady je jen potřeba budovat se svými emocemi zdravý vztah.

[Coyge]

Píšeš, že nebrečíš ani 1x ročně, a následně, že nechceš brečet furt.

To nemělo být protiřečení, jen jsem to asi špatně napsal. Myslel jsem tím, že bych se úplně nechtěl dostat do stavu, kdybych se při každé negativní emoci rozbrečel. Prostě nebýt "přecitlivělý uplakánek". Zase nevím, kde je ta zdravá míra, kdy to nechat být a kdy to ze sebe pustit ven.

Necitlivý moc nejsem, ale za posledních několik let se mi vyloženě nic strašného nestalo. Brečel jsem snad akorát po rozchodu a když naše domácí zvíře bylo nemocný . Párkrát se mi chtělo brečet i u filmu. Děj mě pohltil, ale potlačil jsem slzy, protože jsem si řekl ,,přece nebudu brečet, když je to jen film"

Občas plakat je normální a zdravé. Někteří lidi nejsou moc citliví a pak není nutné se k tomu nutit, ale to není tvůj případ. Tady je jen potřeba budovat se svými emocemi zdravý vztah.

Díky za objasnění a nasměrování, zkusím si o tom zjistit více. Vlastně mi jde i to, abych třeba nebyl vnímán jako "ten divnej", co nebrečí (třeba mé okolí brečí častěji než já) nebo abych neměl nějaké psychosomatické potíže.

[Coyge]

Myslel jsem tím, že bych se úplně nechtěl dostat do stavu, kdybych se při každé negativní emoci rozbrečel.

Nic takového se při tom, jak se člověk učí prožívat své emoce, neděje.

Vlastně mi jde i to, abych třeba nebyl vnímán jako "ten divnej", co nebrečí (třeba mé okolí brečí častěji než já)

To nikdo neřeší, pro ostatní to dělat nemusíš

Zase nevím, kde je ta zdravá míra, kdy to nechat být a kdy to ze sebe pustit ven.

Zdravá míra je být s těmi emocemi, které právě cítíš. Potlačovat leda na pódiu nebo kdyby po tobě zrovna někdo střílel...

[Princ]

abych neměl nějaké psychosomatické potíže.

Potlačování emocí nevede jen k psychosomatickým potížím. Je to celkově život ve lži se všemi svými důsledky.

Emoce totiž nelze potlačit. Lze z ní jen sejmou pozornost. Jde tedy o vědomé zhloupnutí - začneš ze světa vidět méně, než můžeš. Volba pohádky před realitou. A protože s pravou realitou ztrácíš kontakt, nemůžeš na přicházející věci adekvátně reagovat.

Jakmile si vědomě zvolíš lež, je i jednodušší ti dále lhát (přání otcem myšlenky), jsi snazší obětí různých ideologií. Častou volbou rozptýlení se rovněž snižuje schopnost soustředit. To pak vede i k neschopnosti si naplno užít ty dobré věci, potenciálně anhedonii, depresi.

Podle mě pokud chceme žít dobrý život a pokud součástí života je reagovat na okolnosti, základem etiky je umět co nejrealističtěji zhodnotit svou opravdovou situaci. Lhát ostatním může být riskantní, ale lhát sám sobě je ta nejnebezpečnější věc.


Samozřejmě nikdo nevnímáme pravou realitu, jen abstrakci částí reality (Kant 1781, Hoffman 2019), ale u nepozorného člověka už je to jakási zkreslená abstrakce abstrakce..., zkrátka vzdaluje se dál a dál...

[Princ]

Ještě přidám dvě méně související filosofické myšlenky pro zajímavost

1) Uvědomuju si, že s tou pravdou je to velice sokratický étos, volba logu před mythem (volba = pravda není automatická, jak vidíme i v tomto tématu, pravdu jsme si v jeden moment jako společnost zvolili). Logos pak převzalo křesťanství (smrt Ježíše byla interpretována novoplatonicky) a neslo jej až do osvícenství. Pak můžeme nietzscheovsky říct, že křesťanství bylo tak pravdivé, až muselo zničit samo sebe. (Třeba islám tento důraz na pravdu nemá a tak své náboženské texty nijak vědecky nezkoumá a nerozporuje...) Ale z tohoto hlediska osvícenství není opakem křesťanství, nějakým bojem s báchorkama... Naopak osvícenství by bez křesťanství, bez jeho důrazu na pravdu, nemohlo vzniknout.

Jenže i osvícenství bylo tak pravdivé, až muselo zničit samo sebe A přišla post-moderna a zkoumání samotné pravdy a racionality jako potenciálně nemožné věci. Možná se tedy dá říct, že pravda zničila postupně vše, až nakonec i sama sebe A z tohoto zajímavého hlediska je post-moderna a post-humanismus a boj s antropocentrismem jakési hyper-křesťanství, kde pokud křesťanství vynalezlo zastání se oběti (Girard), dnes už abyste mohli v hierarchii stoupat, skoro ze sebe oběť (rasismu, ableismu, klasismu, sanismu, patriarchátu...) dělat musíte

Pravda tedy má tendence ničit všechny ideologie, včetně těch, které ji nesly. Otázkou je, co se stane teď, kdy už "pravda sama sebe zničila" a post-moderní ideologie pravdu otevřeně odmítají prohlášeními typu: "Pravda je jen patriarchální konstrukt, vymysleli ji antičtí muži..." Budou tyto ideologie schopny vidět samy sebe ironicky, nebo se díky odmítnutí pravdy stanou stabilnější?

Foucault tehdy neničil pravdu se zlým záměrem, on to vlastně byl moralista, jen vzal ten sokratický projekt ještě dál a cítil se povinen ukázat, že ani pravda není dost pravdivá... Otázkou je, co se z toho vyvine - jestli se teď pokusíme být pravdiví na pátou, nebo po odmítnutí pravdy začneme od začátku nějakou jinou cestou.

No a samozřejmě pokud tady Foucalta nějak kriticky reflektuju, už na té páté příčce nějakým způsobem jsem Pokud se tedy on již takto nereflektoval taky! Ale já to dělám již z nějakých žižekiánských post-post-moderních pozic , které podle mě můžeme rozeznat jako nové.

Nicméně tohle jsou hlavně takové myšlenkové hry, důležité je meditovat a tím z těchto slov můžeme okamžitě vystoupit

2) Rozšiřování vnímání mě extrémně zajímá a krom meditace a jejích variant, jako je lucidní snění, vidím potenciál i v učení se nových jazyků (Wittgenstein, Sapir–Whorf), vnímání umění (Vančát), mezidruhové komunikaci a nakonec transhumanismu. Tedy chtěl bych nakonec vnímat i jako robot a jako kompas a jako delfín a jako netopýr... a být tak realitě blíže, než nyní omezen svým lidským pohledem. To stále není nárok na realitu samu, jen přesnější VR.

[Princ]

V tom včerejším příspěvku jsem strašně platónsky zmixoval pravdu, racionalitu, logos, vědu... Ještě že jsme tu v zábavní instituci StreetGame.cz a ne nějaké seriózní instituci Ještě jsem nad tím několik hodin přemýšlel a včera v 16:54 mi konečně došlo, co myslel Martin Heidegger!

Věda se snaží být objektivní, vědec se má úplně ztratit a získat pohled platný pro všechny, božský pohled (theo rea). Jenže člověk je jediný, kdo má svět.

Tygr dokud nemá hlad, nad gazelou nepřemýšlí, nevidí ji. Gazela tygra taky nevidí, dokud ji nezačne lovit. Gazely si tedy nedělají starosti, nedělají si žádné plány, že by se tygrů preventivně stranily, jak by to udělal člověk. Oni si tam tak koexistují, dokud se to v nich nezapne.

V TOMTO smyslu zvířata nemají svět, mají jen osvětí (Umwelt). Fenomenologové to tedy nemyslí jako new age odrůda kvantových fyziků: že věci neexistují, dokud nejsou pozorovány. Oni chtějí říct, že my lidé jediní máme svět, ale tento žitý svět zbytečně odmítáme a vědu jako bychom dělali pro někoho úplně jiného, než pro člověka. Ale pro koho?

1) Zvířata svět nemají.
2) My svět máme a místo abychom jej zkoumali, jak se nám jeví, snažíme se o vědu pro:
3) třetí příčku, kde nikdo není.

Občas mi posilovna z domu připadá blízko, občas daleko. Podle vědy je vždy stejně vzdálená. Jenže já nežiju ve vědě, pro mě bude celý život vzdálená různě.

Naše věda stejně počítá s obrovským množstvím předporozumení (Dilthey), stejně jen my lidé jsme ji schopni chápat. Můžeme třeba analyzovat Hamleta, aniž by ta analýza obsahovala info o všech atomech postav, o jejich DNA, co je to noha, co je to vztek, jestli chodili po zemi nebo tam lítali nebo byli nějak rozprsklí do prostoru , co je to den v kontextu vesmírných konstelací, jak ti lidé vůbec čas a prostor prožívají... Prostě my nějak Hamletovi předem rozumíme na základě vlastní zkušenosti, ale počítač by to nikdy nedokázal, delfín taky ne (i když je super-chytrý), taková objektivita neexistuje.

Proto taky říkávám, že nejde napsat kompletní kniha o svádění i pro robota - protože tam nelze vysvětlovat, jak třeba chodit, jak se dýchá, jak se spí, že slipy se nenasazují na hlavu, jak se vyslovují česká slova (kde řeč je koordinačně náročnější akt než vrcholová akrobacie)... Takže já vždy mohu opomenout něco, co člověk se zatím nižším EQ neví, a proto je pro mě lepší prostě vidět chlapa ve 3 osloveních a podle toho už doplňovat jen to, co mu chybí, oproti snaze o naprosto kompletní knihu.

Kompletní návod nebo kompletní popis nějaké situace, například desetivteřinové, není možné napsat.

Zajímavé je, že i když třeba Bytí a čas vyšlo roku 1927, k lidem bez zájmu o humanitní obory tento mem stále nedorazil, takže většina zůstává pozitivisty. "KDE JSOU STUDIE, UKAŽ STUDIE!!! " Dokonce spousta lidí dodnes nevědomky uznává marxismus-leninismus ("Náboženství je opium lidstva", "Historie je věda"...), tedy nějakou formu filosofie, která se snažila být vědou.

No a TADY se spojuje, co jsem intuitivně spojil včera: lidské vnímání a pravda. Heidegger totiž podle mě nepředpokládal, že se staneme kyborgy, jako to předpokládám já Já uvažuju, že možná splyneme s počítači a PAK MOŽNÁ nám ta objektivní věda k něčemu bude Jsem o špetku pozitivnější.

Jsem kvůli tomu hegelián? Mě se ten týpek, ten Georg Wilhelm Friedrich moc nezdá... Ale asi transhumanismus ten hegeliánský prvek má - tu víru, že lidský duch si postavil žebřík, po kterém stoupá, až k naprostému poznání.

My když teď vidíme hrnek, vidíme jednu jeho stranu a tu druhou odvrácenou si "pamatujeme", nějak na ni věříme, že tam taky je. Ale já se pak podívám na hrnek ultrazvukem a budu si konečně jist Třeba se ho dotknu a přes kůži si zanalyzuju jeho chemickou strukturu a třeba i budu vědět, co pro mě ta struktura znamená Ale tyhle bizarní úvahy přesně ukazují srandovnost vědy - že my radši vzácného ptáka zabijeme, abychom mu udělali DNA analýzu a pitvu a vypreparovali ho... a je to vlastně nějaká úplně jiná věc, než ve které každý den žijeme. (A já jen dodávám: zatím žijeme.) Furt se shromažďují nějaká data a ta se mohou hodit, ale nemůžeme se snažit čistě skrze ně vnímat naše životy, které jsou úplně jiné.

Ale až pak budeme ti kyborgové, jak pak budeme mít třeba sex? Vy ty ženy vždy uvidíte nahé tím ultrazvukem, pokud nebudou nosit nějaké blokátory Budete mít data o váze, genetických predispozicích, rovnou rozjedete analýzu vaší společné chemie a potenciálních potomků... Pokud by nechtěla, nasimulujete si ji a opícháte v té simulaci Zřejmě během sexu budete schopni předpokládat její pohyby, vlastně i vaše reakce a celkově, jak ten sex dopadne. A jak všechno dopadne.

Takový hegeliánský sex v situaci, kdy vše o všem víte, bude dost zvláštní Možná bychom si pak mohli tvořit simulace, ve kterých bychom vše o všech nevěděli, aby zůstala nějaká zábava Takhle domyšlené do krajnosti to znova ukazuje, že věda málo přemýšlí proč, a že stále potřebujeme filosofii. Pokrok není automatický, pokrok je nějaké rozhodnutí a my musíme uvažovat, kam až dojde.


TWL ještě že jsem admin, za takový příspěvek bych jinak dostal ban

[Coyge]

Potlačování emocí nevede jen k psychosomatickým potížím. Je to celkově život ve lži se všemi svými důsledky.

Zajímavý, to mě nikdy nenapadlo

Jak to třeba bude v tomto případě?: Holka brečí, jdu ji utěšit a všechno vysvětlit. Už nemá logický důvod proč dále brečet, protože "všechno chápe". Uvědomila si, že už nemá důvod brečet, ale stále brečí. Realita situace se jí už "změnila", ale stále pociťuje emoce k situaci, která byla minulostí a navíc nepravdivou. (Jestli chápeš )

Holky často brečí, kvůli věcem, které se nestaly. Je to pouze iluze v jejich hlavě a vyvolalo jim to emoce vedoucí k pláči. Je tohle stále pravda nebo žijou ve lži? Byl jsem v této situaci, kdy jsem utěšoval holku několikrát, ale pořádně jsem nevěděl, jak přesně postupovat. Říkal jsem jen takový klasiky,,pořádně se vybreč a půjde to ven ... všechno zas bude dobrý" a do toho jí objímal, případně hladil.

TWL ještě že jsem admin, za takový příspěvek bych jinak dostal ban

no, jako budu si ho muset přečíst vícekrát

[Coyge]

Člověk může cítit emoce, které se zdají neúměrné situaci. Ale pravda O TĚCH EMOCÍCH je ta, že je cítíš. Pak nemá cenu předstírat sám před sebou, že je necítíš.

Lidé rozhodně cítí emoce i okolo neexistujících věcí. To je vlastně extrémně lidská věc, jak ukazuju v nechvalném příspěvku výše Ale když máš hodně špatných emocí, můžeš začít dělat nějaké kroky do budoucna, třeba sportovat a mít kouče a socializovat se..., aby se to zlepšovalo dlouhodobě, ale rozhodně nestačí ty emoce potlačit, tedy přesunout je mimo pozornost a dělat že nic. To je ta lež.

Emoce ohledně neexistující věci není lživá. Je to reálná emoce a je třeba ji prožít. Protože o svém niterném světě člověk potřebuje přehled stejně jako o tom vnějším.

To, že cítíš emoce okolo neexistujících věcí můžeš prozkoumat a může tě to někam dovést. Nebo nedovést, když to neprozkoumáš a potlačíš.

[Princ]

no, jako budu si ho muset přečíst vícekrát

Lepší je přečíst si třeba Geneaologii morálky

Doporučoval jsem vnímat své emoce jako mód bližší opravdové skutečnosti, ze kterého jde adekvátněji reagovat, a celkově pravdivější. Pak jsem si uvědomil moralistický rozměr svého textu a rozhodl jsem se pravdu pro zábavu trochu problematizovat.

Tady už Friedrich (překlad Koubová, tučně označil Princ):

"Znám to všechno snad příliš zblízka: ona úctyhodná zdrženlivost filosofů, k níž taková víra zavazuje, onen stoicismus intelektu, který si nakonec "Ne" zakazuje stejně přísně jako "Ano", ono chtění zastavit se před skutečností, před factum brutum, onen fatalismus všech "petits faits" (ce petit faitalisme, jak mu říkám), jímž si chce nyní francouzská věda zajistit jakýsi morální náskok před německou, ona rezignace na interpretaci vůbec (na znásilňování, úpravy, zkracování, vynechávky, 'vycpávky, výmysly, falšování a co ještě patří k podstatě veškeré interpretace) - je, viděno v celku, stejným výrazem asketismu ctnosti, jako je jím nějaké popření smyslovosti (je to v základě jen modus tohoto popření). Co ale k této rezignaci nutí, ona bezvýhradná vůle k pravdě, to je sama víra v asketický ideál, i když jako její neuvědomělý imperativ, v tom se nemylme, - to je víra v metafyzickou hodnotu, v pravdu jako hodnotu o sobě, jež je zaručena a stvrzena jen v onom ideálu (a s ním stojí a padá). Přísně vzato neexistuje vůbec žádná věda "bez předpokladů", myšlenka takové vědy není myslitelná, je paralogická: vždy tu musí být nejprve nějaká filosofie, nějaká "víra", aby z ní věda mohla čerpat směr, smysl, mez, metodu, právo na existenci. (Jestliže to někdo chápe obráceně a chystá se například postavit filosofii "na přísně vědeckou základnu", pak musí nejprve nejen filosofii, nýbrž i pravdu postavit na hlavu: nejhorší možný přečin proti etiketě, vzhledem k úctyhodnosti obou vážených dam!) Ano, není o tom sporu - a na tomto místě dám slovo své Radostné vědě -: "Pravdivý člověk, v tom opovážlivém a posledním smyslu, jak jej předpokládá víra ve vědu, přitaká jinému světu, než je svět života, přírody a historie; a pokud přitaká tomuto jinému světu', jakže? nemusí právě tím jeho protějšek, tento svět, náš svět - popírat? ... naše víra ve vědu stále ještě spočívá na víře metafyzické,- i my, dnešní lidé poznání, my bezbožní a antimetafyzikové, i my bereme svůj oheň ještě z požáru, jejž zažehla víra stará tisíciletí, ona křesťanská vira, která byla i vírou Platónovou, že bůh je pravda, že pravda je božská ... Ale což jestli právě toto bude stále méně věrohodné, jestli se už nic neukáže jako božské, leda snad omyl, slepota, lež, -jestli se bůh sám ukáže jako naše nejdelší lež?" - Na tomto místě je třeba se zastavit a dlouze zamyslet. Věda sama ted' potřebuje ospravedlnění (tím ovšem nemá být řečeno, že pro ni nějaké existuje). Podívejme se na tuto otázku do nejstarších a nejnovějších filosofií: ve všech chybí vědomí o tom, že sama vůle k pravdě teprve potřebuje ospravedlnění, zde je v každé filosofii mezera - čím to je? Protože asketický ideál dosud ovládal veškerou filosofii, protože pravda byla kladena jako bytí, jako bůh, jako nejvyšší instance sama, protože pravda vůbec nesměla být problémem. Rozumíme tomuto "nesměla"? - Od okamžiku, kdy je popřena víra v boha asketického ideálu, existuje také nový problém: problém hodnoty pravdy. - Vůle k pravdě potřebuje kritiku - určeme tím svou vlastní úlohu -, je třeba se pokusit zproblematizovat hodnotu pravdy ..."

Toto prosím bylo 1887, ale stejně kam dnes přijdete, tam se pořádá pozitivistická kohoutí party

Já k tomu už jen dodám, že ta kniha je neuvěřitelně wittgensteinovská v tom, jak požírá sama sebe Tohle mě vždycky fascinuje.

Ludwig napsal, že věci se slovně vyjádřit nedají a že tedy musí přestat psát. A všichni říkali: "To je super Ludvíku!" a chtěli na něho navazovat. Ale on jim odpovídal: "Vy jste to nepochopili! Kdybyste to pochopili, tak byste nenavazovali a taky byste přestali psát!"

A Friedrich je vlastně opak! On kritizuje asketický ideál, ale TÍM se ho právě dále účastní. On nad tím taky musel pořádně sedět. Kdyby byl jak Wittgenstein a chtěl tu myšlenku naplnit, mohl se třeba opít, vzít si meč a useknout asketickým myslitelům hrdinně hlavy Místo toho je tu platónštější Platóna.

Ještě bych o tom mohl připsat něco z pohledu Baudrillarda a Derridy, jenže v rámci svého projektu "Činky a teorie", který ze mě má konečně udělat Boha, mám ráno povoleno jen posilovat a číst německou filosofii Francouzská by se sem hodila, ale musel bych ji dělat večer.

[MindMess]

Když už se nám to tady tak hezky filozoficky rozjelo, mě by zajímalo, jestli mi někdo vysvětlí jeden pohled na společnost.

Autoři knihy o mužských archetypech Král, Válečník, Kouzelník, Milovník pánové Moore a Gillette ve knize zmiňují, že patriarchát škodí ženám, ale i mužům. Opravdu jsem v takové knize nečekal vyjádření jak z feministického kroužku. Zkoušel jsem se nad tím více zamyslet, ale oni tu myšlenku nerozvedou, neuvedou žádné příklady alternativy. Protože pokud se nepletu, tak spousta vědců hodnotí patriarchát jako vývojový stupeň společnosti.

V čem by se teda ženám i mužům žilo lépe? V anarchii? V matriarchátu? Budu rád, když mi to někdo trošku více vysvětlí.

[Princ]

Možná chtějí jen varovat před tyranským chováním a posedlostí mocí (stínový král). Když říkáš, že patriarchát by byl pro všechny špatný, neznamená to, že si myslíš, že patriarchát existuje.

Patriarchát používají internacionální socialisté podobně, jako kdysi nacionální socialisté používali židy Vymyšlený problém, na který se vše hází.

Ještě bych to přirovnal k pojmu třída a odvozeným pojmům jako je klasismus. Dřív jsem myslel, že to je, když někdo má rád jenom klasiku Ale klasismus má být "diskriminace na základě třídy". Přitom třídy existují jen v hlavách marxistů. Oni upozorňují na furt další a další věci, kvůli kterým se člověk dá diskriminovat

Jenže když si založíš basketbalový tým, diskriminuješ lidi, co tam zrovna chtějí vyšívat. Domov důchodců diskriminuje mimina, nahrávací studia diskriminují němé, soudy diskriminují zločince... Skupiny takto fungují na základě diskriminace. To mě na tom trápí nejvíce: v opravdové filosofii se začíná vždy od začátku, nicméně tady se začíná automaticky od toho, že násilí je vždy špatné, nerovnost je vždy špatná, diskriminace je vždy špatná, maximální diverzita vždy dobrá a že navíc rovnost a diverzita si neodporují. A to je obrovské množství předpokladů, které je aktivně třeba přediskutovávat, ne si je natipovat a rovnou na tom stavět debatu.

Třeba já se nesnažím být si rovný s Michaelem Jordanem Ani si tak po večerech nepřemýšlím, jestli mě nediskriminuje, když zrovna dělá něco lepšího, než já Dřív se řešila rovnost před státem (ať třeba většina dospělých může volit, řídit...), ale dneska spíš někdo vidí, že Rammstein mají obří koncert, a chce taky mít obří koncert a volá, proč mu to nikdo zařídil

Vidíš tu zjevnou nesmyslnost. A podle mě je to tím, že zde nejde konstativní, nýbrž performativní užití jazyka. Tedy jakmile ten člověk něco chce, začne házet pojmy jako patriarchát a sanismus a ableismus... a nepotřebuje to mít filosoficky promyšlené, stačí když to bude fungovat. Je to takové zaklínadlo: "Čáry máry patriarchát, teď mi zvyšte plat" Je to jak projevy Miloše Jakeše: každý rok stejné, protože se ti to nesnaží něco sdělit, dát food for thought... Cílem je jen ukázat: ano dál je tu komunismus, dál jsem prezident já, dál jedu marxisticko-leninistickou linku...

Jako já tu post-humanistickou filosofii ve stylu: "Proč nepřiznáme vodopádům lidská práva?" čtu rád, je to kreativní k zamyšlení Ale když chci někde já jako autista pracovat a podnikatel si tam dá nápis: "Autisty neberem," tak to chápu a jsem rád, že mi ušetřil čas, nebudu naopak protestovat, že mě diskriminují a že tam kvůli diverzitě mě autistu potřebují Protože mohlo by se stát, že mě ještě k autismu srazí auto, klesne mi IQ na 50 a pak přece taky nebudu požadovat, ať mě zaměstnají na každé pozici. Nakonec ta nejhorší diskriminace je (nyní bez legrace) zákaz dětské práce, protože existují schopné děti, které pracovat chtějí a legálně nemohou. To jsem reálně jediné schytal, ty státní regulace, ne nějaké zlé podnikatele.


Autoři knížky by tedy mohli říkat: ani my nechceme patriarchát, to nechce skoro nikdo, takže aktivisté tohle nemusíte řešit

V čem by se teda ženám i mužům žilo lépe? V anarchii? V matriarchátu? Budu rád, když mi to někdo trošku více vysvětlí.

Podle mě by se nám hezky žilo v nějaké svobodě

Jinak tihleti jungiáni se silně snažili vyhnout se všem politickým aktům. Jen se dnes politika rozšířila i na věci, které tehdy nikdo nečekal. Podobně já učím svádění každého, kdo chce, a nedivím v tom nic silně politického. I když samozřejmě žižekovsky je i věšení prádla i hraní na kytaru ideologie Já jen učím lidi balit holky, nehledě na to, koho volí.

Filosofuju ve stylu Deleuze: prostě pouštím do světa zajímavé koncepty. Na žádném z nich nezakládám, neříkám, že tak něco je... Mé texty okolo filosofie jsou myšlenkovou hrou, jak by se třeba taky dalo podívat na svět. A dnes to bylo okolo jazyka

[Princ]

Protože pokud se nepletu, tak spousta vědců hodnotí patriarchát jako vývojový stupeň společnosti.

Zde je dobře, že jsme výše probrali kritiky vědy. Zejména vše v sociálních vědách a humanitních oborech bych bral hlavně jako zajímavé hypotézy pro potrénování mysli Zrovna já miluju různé koncepty, takže je doslova sbírám a když pak vidím, kolik různých teorií světa vedle sebe dokáže koexistovat...

Abych zjednodušil svůj předchozí příspěvek:

Podle mě patriarchát neexistuje. Schopné ženy v dnešní společnosti mohou uspět stejně jako muži, dominantní ženy mohou mít v rodině hlavní slovo. Pokud to ženy mají v něčem těžší, v něčem lehčí, a těch těžších věcí je pro kariéristu trošku víc, stále bych tomu neříkal patriarchát. Většina lidí slovo patriarchát používá, pokud chce zvednout svůj status.

Zmínění jungiáni se obvykle politice snažili vyhýbat. Když doporučovali nesnažit se o patriarchát, mohli tím myslet, že vyspělý silný muž nemusí být tyran, což je jedním z důležitých témat dané knihy.

[MindMess]

Zmínění jungiáni se obvykle politice snažili vyhýbat. Když doporučovali nesnažit se o patriarchát, mohli tím myslet, že vyspělý silný muž nemusí být tyran, což je jedním z důležitých témat dané knihy.

To mě napadlo, že je to vlastně takový Disclaimer stylu: "Ano, máme knihu čistě o mužích a jejich archetypech. Něco z toho může být kontroverzní, ale feministky nekamenujte nás, také si myslíme, že patriarchát je špatný a nechceme, aby vám muži vládli."

[Princ]

A to je obrovské množství předpokladů, které je aktivně třeba přediskutovávat, ne si je natipovat a rovnou na tom stavět debatu.

Důležité je ještě dodat, že tento příspěvek myslím zcela filosoficky, nikoli politicky. Ještě nikdy jsem tu nic politického nepsal, ani to neplánuju.

Samozřejmě pokud nepřijmeme, že všechno je politika, že všechno je ideologie. Ale to je samo velice politickým předpokladem. Je to předpoklad demokratický, kde vše je "věc veřejná" a vláda většiny chce rozhodovat i u tom, jaké léky berete, na jaké porna koukáte, které zvíře chováte a které jíte... A protože v určité demokracii žijeme, je obtížnější vnímat demokracii jako ideologii, která automaticky limituje naše myšlení. Přitom bychom stále měli znova promýšlet, zda chceme, aby vše bylo věcí veřejnou, aby vše bylo politické. Nebo zda chceme něco svobodnějšího, než je demokracie. Ti nejmocnější se stejně dovedou z pravidel vyvázat a tak ti nemocní vlastně foucaultovsky používají moc jen na sebe navzájem.

Politické debaty podle mě nemají cenu, protože většina lidí nemá své názory hlouběji filosoficky podložené. Když se zeptáte, vlastně si jen lidi můžete rozdělit do určitých škatulek. Tohle je křesťanský socialista, tohle národní socialista, tohle národní socialista... Ale málokdo v sobě produkuje nějakou novou politiku, o které jste nikdy neslyšeli, která by vás obohatila. Takže si můžete notovat argumenty, které každý zná, nebo se hádat pomocí argumentů, které každý zná.

Zkrátka otázkou na politiku se většinou dovíte leda o člověku, ne o politice - to co vám řekne on už jste slyšeli v uhlazenější formě z televize. Proto je lepší mezilidské interakce dělat více o společných emocích, než o informacích

No a když píšu, že to myslím zcela filosoficky, co to pro mě znamená filosoficky? Líbí se mi, co napsal Deleuze v Nietzsche a filozofie (s. 183-184, Herrmann a synové, 2004):

"Když se někdo zeptá, k čemu je filosofie, odpověď musí být agresivní, protože tato otázka chce být ironická a kousavá. Filosofie neslouží státu ani církvi, které mají jiné starosti. Neslouží žádné vládnoucí moci. Filosofie slouží k zarmucování. Filosofie, která nikoho nečiní smutným a nikomu neodporuje, není žádná filosofie. Slouží k tomu, aby škodila hlouposti, činí z hlouposti něco zahanbujícího. Její užití spočívá jen v tomhle: kritizovat nízkost myšlení ve všech jeho podobách. Existuje snad kromě filosofie disciplína, která si jako úkol stanovuje kritiku všech mystifikací, ať je jejich zdroj jakýkoli?"

Tedy chci daným příspěvkem věci problematizovat a tím je zpřesňovat a pak je zase problematizovat a zase zpřesňovat...

Tady na konci se to cyklí, protože "problematizovat" je právě tradice, kterou taky můžeme problematizovat, jak výše ukazuje Nietzsche