Filmové recenze a interpretace

[Davidulous]

Joooo a někdo říká, že je Venom 2 moc krátký, že jakoby tam chybělo jedno dějství...

Mě právě ta Skin the cat struktura často přijde natahovaná. Divím se, že hrdinův plán musí napoprvé selhat, pak zpytuje svědomí, shromáždí komunitu, postupně se jde na druhý plán... Já se v těch chvílích už nudím, vůbec mi nevadí, že tentokrát vyšel hned první plán

Taky mi to tak včera přišlo, jen mě vyloženě vytáčí, když hlavní záporák vyhraje souboj a získá co vždy chtěl a najednou se rozhodne, že má na práci něco důležitějšího, zatímco hlavní hrdina nabere sílu a pomocí lásky, týmové práce a dalších kravin najednou dokáže vyhrát.

Marvel je celkově přehnaně schématický, ale co si budem... prodává to

[Princ]

Spidermana mám rád z dětské nostalgie. Přemýšlel jsem, jestli mám jít na nový film, a na ČSFD jsem viděl 93%. To jsem byl v šoku, že to přepisuje žebříčky, a nechal jsem se přesvědčit.

Mě osobně ale film tak super nepřišel. Cítil jsem se, jako bych to už prostě celé několikrát viděl. A okolo efektů tu máme třeba Tenet, takže mě nic bombastického nepřekvapilo, snad jen psychedelická chvilka v zemi za zrcadlem byla dobrá.

Jinak je zajímavé sledovat v tomhle druhu filmů, jak kdysi stačil jeden superhrdina a jeden padouch, pak více padouchů, a teď je tam dokonce několik stejných superhrdinů Nakonec se snad bude bít celá armáda Spidermanů s armádou Doc Ocků

Pro mě je to signál, že Venomové stačili a měl bych se vrátit ke čtení klasické literatury a v kině počkat leda na Matrix 4. Třeba za pár let přijdou nové technologie, díky kterým na mě ty efekty zapůsobí tak silně, až mi přestane vadit slabá teze díla, ale zatím tomu fakt dávám pauzu.

Nevím, já bych chtěl něco hodně chytrého, hodně temného, tohle byly dvě a půl hodiny šablonovitých dětských her.

[Woody]

Doufám, že tohle vlákno můžou k rozboru díla použít i další streetaři a né jen Princ
Bacha, spoilery. Chceš se jim vyhnout? Přečti si poslední odstavec.

Nekoukám na pohádky, protože mě nebaví, ale na ČT1 jsem dnes viděl krásnou pohádku o Honzovi, co zachránil princeznu před drakem, ale totálně neznal etiketu a při společné večeři s princeznou a její rodinou se choval jako totální buran.

Princezna mezitím byla hotová z krále Egona, který etiketu ovládal, ale byl totálně zahleděnej do sebe a později nešel daleko pro lži, potažmo násilí. Honza byl sice buran, ale emoční inteligenci měl a nechal princeznu Egonovi, který se zdál jako lepší volba.

Později se zjistilo, že Egon je psychouš zahleděnej do sebe. Všechny občany nutil křičet na ulici oslavné verše, kdykoli projížděl na koni, měl všude portréty sebe a každé město v jeho království se jmenovalo po něm

Jak dostal příležitost, princeznu i její rodinu pozval k sobě, kde je zajal, aby si princeznu mohl vzít a ovládnout tak i její království, nejbohatší široko daleko. Jediný, koho se mu zajmout nepodařilo, byl učitel dvorské etikety, který se vypravil pro Honzu. Vysvětlil mu situaci, doučil ho etiketu a prolezli až na svatební ples. Pomocí Managementu pozornosti zařídili aby Egon musel na chvíli princeznu nechat bez jeho dozoru a vyměnili jí svatební vohoz se služkou, která měla na Egona crush

Na obřad potom Honza vtrhl a s Egonem se popral o (skutečnou) princeznu tak, jak se naučil v rychlolekcích šermu, a když to vypadalo, že Egon bude mít vyhráno, vzal dělnické kladivo a málem ho s ním umlátil, podobně jako umlátil draka. Všechno dobře skončilo, Honza se naučil etiketě a s princeznou žili šťastný život a zplodili haldu dětí.

Poučení, které jsem si z pohádky vzal je, že můžeš mít dobré srdce jak chceš, ale občas to není poznat skrze to, že se neumíš chovat. A pokud se chovat umíš, ale v jádru jsi špatný člověk, jednou se na to přijde a pak už ti nic nepomůže. Podobně i Princ hovoří o důležitosti pasivní i aktivní přitažlivosti. Je to jako kdyby Honza měl dobré vnitřní nastavení, ale špatnou vnější složku, a Egon měl strašné vnitřní nastavení, ale uměl to vnější složkou maskovat. Na to, jak pohádky vynechávám, se mně tahle jedna velice líbila, protože mě dokázala pobavit, mohl jsem si z ní odnést poučení a celou dobu mohl zkoumat oblékání šlechty.

[Princ]

Pozor, spoiler!

Margrete: královna severu je klasický biblický příběh na téma “zavraždili jsme nevinného člověka pro vyšší dobro”. Šablonovitě ale rozhodně nepůsobil a nebyl ano nijak feministický Obecně udělené čtyři hvězdičky podle mě adekvátní.

A středověk je alfa, že jo

[MindMess]

Ulička přízraků (2021)

Lidé milují dramata. Vždycky tomu tak bylo a vždycky tomu tak zřejmě bude. A z tohoto fenoménu těží i do 50. let umístěný příběh putujícího cirkusu/lunaparku, plného atrakcí a komediantů, kteří se snaží publikum více uchvátit, více šokovat a samozřejmě i více stáhnout o nějaké ty centy až dolary. Co návštěvníky více uchvátí a za co více zaplatí? Bude to Dům hrůzy, orientální břišní tanečnice, flexibilní hadí muži nebo Divý muž - spojení zvířete a člověka? Ne všichni ale přicházejí do lunaparku za zábavou. Někteří sem jdou pro naději, pro odpovědi, pro víru, že lze nakouknout za oponu budoucnosti a získat odpovědi vývoje osudu nebo se naopak spojit s lidmi, kteří již na tomto světě nejsou.

Přivandrovalec Stan se k lunaparku připojí poté, co zjistí, že pomoc komediantům mu zajistí nějaké to jídlo i střechu nad hlavou. Postupem času se z "holky pro všechno" stává učencem staršího páru, který disponuje schopnostmi mentalismu. Stan v sobě objevuje nadání pro dar slova i schopnost klamat davy. Avšak i "švidl" má svá pravidla. Jsou oblasti, do kterých se ani protřelí švindlíři nepouštějí a mají z nich respekt. Jednou z těchto oblastí je "duchařina". Stan kromě svých objevených schopností zjišťuje, že jeho osobnost rozhodně netrpí strachem z "božího trestu" a vše, co vydělává, je v jeho očích ospravedlnitelné.

Stan si v lunaparku najde mladou dívčinu, se kterou se rozhodnou opustit komunitu a pilovat své číslo po barech velkých měst. Úspěch na sebe nenechá dlouho čekat a nově nabytá sláva neustále posouvá jeho hranice. Může člověk neustále klamat, bez toho, aby vykládal lži i sám sobě? Nekonečná víra ve vlastní schopnosti, a ještě nekonečnější chamtivost se promítají do osudu tohoto umělce, který zná vše, jen ne hranice. Když Stan potkává zkušenou psychoanalytičku, konečně stojí tváří v tvář sobě rovnému manipulátorovi. Po malé demonstraci své síly a schopností nabídne své protivnici společné tažení s cílem pustit městu žilou. Ve vší aroganci a nadutosti ani nepomyslí na to, že on sám nemusí být tím nejlepším hráčem ve hře.

Dvě a půl hodiny psychologického thrilleru, kde je forma více než obsah. Příběh nenabídne nějaké šokující zápletky, ale vizuál a atmosféra filmu je tím nejsilnějším trumfem. Charaktery tak zkažené jako pochmurná noir atmosféra. Do toho kontrast luxusu a elegance 50. let. Pokud máte rádi hrátky s myslí, retro detektivní příběhy a potrpíte si na hezký vizuál, tohle se vám bude líbit! ČSFD: 75%, za mě 77%.

[andrew_d]

Poučení, které jsem si z pohádky vzal je, že můžeš mít dobré srdce jak chceš, ale občas to není poznat skrze to, že se neumíš chovat. A pokud se chovat umíš, ale v jádru jsi špatný člověk, jednou se na to přijde a pak už ti nic nepomůže. Podobně i Princ hovoří o důležitosti pasivní i aktivní přitažlivosti. Je to jako kdyby Honza měl dobré vnitřní nastavení, ale špatnou vnější složku, a Egon měl strašné vnitřní nastavení, ale uměl to vnější složkou maskovat. Na to, jak pohádky vynechávám, se mně tahle jedna velice líbila, protože mě dokázala pobavit, mohl jsem si z ní odnést poučení a celou dobu mohl zkoumat oblékání šlechty.

Je to velký problém hlavně u neurodivergentní populace, protože komunikace autistů je upřímná, kdežto komunikace neurotypických lidí je ritualizovaná.

Například na otázku "Jak se máš?" může autista odpovědět: "Cítím mix vzteku a beznaděje," protože to bere jako opravdový otevřený dotaz, kdežto neautista se řídí nepsaným pravidlem, že je třeba zvolit jednu z několika dohodnutých odpovědí (Super kámo! / Dobře, co ty? / Už bylo i líp / Ále, nějak přežívám...), kde žádná nesmí být příliš negativní.

Těchto nepsaných pravidel je opravdu hodně a děsivé je, že neurotypičtí lidé si je neuvědomují. Jim to často stačí, procházet to samé kolečko furt dokola, bavit se o dohodnutých věcech...

Za nás neurodivergentní lidi pak mohu říct, že my z toho obvykle nechceme být "léčeni". Považujeme své vnímání světa za hodnotné a správné, i když je nás méně. Hlavně většina autistů je defaultně extrémně upřímná a autentická, jen vypadáme neohrabaně, protože nám nejdou některé psycho zažitosti, jako jsou small talky o počasí (kde se dodržuje víc pravidel, než v daňovém přiznání). Ale jsme hodní a chceme být úspěšní, a tak se spousta z nás rozhodla tyto společenské rituály naučit

(Dnes už mě má lehká neurodivergence omezuje jen v tom, že mi vadí některé zvuky. I tak mám radši, když mám neurodivergentního kámoše, se kterým můžeme přeskočit povinnosti a rovnou se bavit o tom zajímavém, prostě rovnou jít na to maso. Vystačí i hodně otevřený neurotypický člověk, pokud se neleká upřímnosti a nadšení.)

A ve svádění je to ještě trochu horší, protože zaprvé to jde pořádně trénovat až tak od třinácti let (předtím si většina lidí neuvědomuje, že to bude potřebovat, a nebývá dostatečně motivovaná), zadruhé filmy vyloženě učí nefunkční vzorce a to může netrénovaného člověka dále mást.

Já z toho udělal instruktorskou výhodu, protože kde jiný člověk vidí jen, že se žák chová divně, já přesně vím, které nepsané pravidlo právě porušil, protože kdysi jsem jej obvykle porušoval taky

Ale rozhodně se my neurodivergentní nepovažujeme za nějak špatné. My si prostě myslíme, že neautisti mají někdy sklon být nudní pedanti, že jsou málo upřímní, ale i tak je berem a nesnažíme se je z toho léčit

A je vtipné, když chce neurotypik učit autistu něco o upřímnosti Jediný důvod, proč má autista masku je, pokud byl neurotypiky za svou upřímnost tak často trestán, že už vůbec neví, jaké chování je dobře a jaké špatně, a tak se radši snaží neudělat nic.

[martin123]

Nwm ja bych taky použil to s tou beznadějí klidně :d (ale jde o to vychytat vhodnost te situace a styl, jak se to rekne, coz u autistu bude ten problem). A rekl bych, ze je hodne uspesnych lidi, ktery tahle ritualova komunikace nebere (zase tady bude rozdil v te mire tolerance). Zvlast v cesku jsme pomerove s jinyma narodama uprimni, coz je fajn. Docela mi přijde, že je celkem hodně otevřených lidí, co zvládnou jít hned na maso když je vhodna atmosfera. Kazdopadne ucit se ty spolecenske konvence a dobírat se k vyciťování tech situaci musi byt tezke...

[Princ]

Nwm ja bych taky použil to s tou beznadějí klidně :d

No však ty ano

A rekl bych, ze je hodne uspesnych lidi, ktery tahle ritualova komunikace nebere (zase tady bude rozdil v te mire tolerance).

Jo hlavně v IT a byznysu jich bude víc

Otázkou je, jak si nastavíme citlivost vůči rituálnosti, protože někdo může považovat za rituál i to, že se člověku díváš do očí, že k němu mluvíš zepředu a ne zezadu, že si u toho nesedneš na zem, že volíš standardizované hlasitosti... Tedy když vidíme silně neurodivergentní dítě s netradiční řečí těla, jemu někdy může připadat, že zuby nehty trváme na zvyklosti, místo abychom začali s čistou hlavou a zkusili společně najít nějakou ještě lepší formu komunikace.

Ale hlavně, já jsem v tom příspěvku rituálnost neautistů SCHVÁLNĚ přehnal, abych vytvořil kontrast s tím, jak se často říká, že autisté mají pevné rituály, na kterých trvají. Chtěl jsem vtipně ukázat, že neurotypici mají zase svoje

Zvlast v cesku jsme pomerove s jinyma narodama uprimni, coz je fajn.

Máš i nějaký ucelenější žebříček?

[Princ]

Jako malý jsem byl velkým čtenářem Harryho Pottera Teď jsem viděl Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství a poprvé mě film z této série moc nezaujal. Jako vždy, pozor spoilery!

Hodně lidem vadila i dvojka. Mě osobně ne. Otevřelo se sice hodně tajemství, ale líbila se mi ta (aspoň nějak) temná atmosféra. Nyní v trojce se některá tajemství vysvětlují, ale dost nudnou, nenaplňující formou. Mnoho dialogů jen s bolestivou očividností rekapituluje předchozí děj. Jako bychom nevěděli, kdo je Jacob nebo že Brumbál je gay...

Objevuje se mnoho nových, nudných postav. Nebo možná některé ani nejsou nové, ale člověk se v tom ztrácí, jak byly k zapomenutí nudné už minule.

Hlavně si ale uvědomujeme epizodnost celého filmu. Stane se jen pár věcí, které posouvají příběh, a zbytek je jen takovou plochou užít si kouzelnický svět. Jenže to není ten svět, který byl inzerován! Chci temnou britskou atmosféru, středověký hrad, hororového Voldemorta... a dostávám spíše exotiku, roztomilost, humor. To jsem mohl jít na Kung Fu Pandu...

Někteří recenzenti si trošku humoru překvapivě pochvalují, ale tohle je ten hrozný typ humoru, kdy nějaké zvířátko roztomile něco shodí...

Filosoficky dál řešíme Platón vs. Nietzsche. Osobně bych už uvítal něco propracovanějšího. Nebo aspoň pryč ty neustálé vysvětlující dialogy. Prostě nedělat z toho film pro naprosté blbce.

Ty motivy jako boj proti věštci, 7 kufrů… měly potenciál, ale nikdo jej nerozvinul.

A jak se celý příběh moc neposune, epizodně se odehrávají nelogické a nedůležité věci. Proč na začátku nezabijou Mloka? Proč nezabijí jeho bráchu a místo toho ho nechají hlídat jedním starým spáčem? Proč Queenie od Grindelwalda neuteče sama a čeká na vyzvednutí? Na co tým kouzelníků potřeboval mudlu? Ani věštění z mrtvého zvířete tam není moc rozvedené, ani politika není dost komplikovaná a zajímavá. Zato zbytečně sledujeme, na které straně je Jesuf Kama nebo kdo, což je každému úplně jedno...

Já bych prostě přitvrdil na hloubce, myšlenkové náročnosti a temnotě. Ale to říkám vždy u všeho (I u Kanclu se mi líbily ty první surové, nekorektní díly, co nekončily žádným pohlazením po duši, a ne ty další rodinné série v duchu Kutila Tima…)

[Princ]

Dnes nepůjde o filmovou, nýbrž hudební recenzi. Nová deska Zeit je pořádně fucked up, temná a na poměry Rammstein taky docela progresivní, takže se o to musím podělit

V Armee der Tristen Till zavrčí: "Jsi smutný? No to já taky" a začíná nábor do sekty. Všichni můžeme slyšet, jak jeho hlas zní skvěle. A když už čekáme typický metalový song, přijde ten šílený neurotický most... No co bych vám hoši říkal, po něm už bych se do sekty přidal i já

Zeit už známe z klipu. Mě se líbí, ale ve finále vidíme, že většina ostatních songů na albu ho dokonce překonává. Klip se samozřejmě povedl strašně a když vezmeme, že umělec hlavně musí umět najít kulturně relativní obsahy, takhle Tenetově podle mě mají v roce 2022 hudební videa vypadat

Schwarz je taková obyčejná písnička, ale ta speciální temná atmosféra navíc Jako vemte 10 dalších Neue Deutsche Härte kapel a řekněte mi, kdo má takový X-Faktor. Jestli budu psát nějaké větší dílo o X-Faktoru, rozeberu právě Rammstein. Tam je všechno tolik přerváno obsahy a nápady...

Giftig, tady začínáme být progresivní! Slyšet Tilla zpívat "Rastlos durch ihre Reviere streifen Darf man sich nicht dran vergreifen" způsobuje orgasmy samo o sobě Jenže on tam pak rozjede autotune! A obrácené pasáže mají potenciál pro kontroverzi, protože když v písničce Jedovatý obrátíte větu "Kann mich nicht regen", začíná vám to na Neger.

Zick Zack doufáme známe Text taková snadná hříčka, ale když si vezmete, nakolik je to kulturně relevantní s klipem... Tohle není žádná náhoda, že jsou tihle kluci slavní. Čím víc studuju teorii umění, tím víc to vidím.

A zvuk se mi líbí velice, ta Sehnsuchtová šílenost v modernějším popovém kabátku...

OK znamená Ohne Kondom, tedy Bez kondomu. Totálně ztřeštěná písnička, kterou si musíme zpívat v autobuse a pak vypadáte blbě Mě by s takovým songem asi lidi poslali někam, ale jak na to najmete sbor, dáte tomu takhle drahý zvuk, celý ten oživlý klávesový podklad... Prostě to připomíná Duchampa, jak v galerii nechal vystavit pisoár Umění podle mého gusta.

Meine Tränen je o starém chlapovi, který žije se svou matkou. Ta ho zneužívá a když chce plakat, říkává mu: "Pravý chlap brečí, jen když mu umře matka" (čímž mu dále připomíná, že tu nebude věčně)... Tillův hrdý, oddaný hlas... nikdo jiný tohle nemohl nahrát.

Angst asi nejtvrdší píseň na albu, Till tam ryčí jako v Puppe... Přesně tohle chcem, jsem za to strašně vděčný. Měkké album se dalo nahrát taky, ale my z nebe dostali tohle...

Dicke Titten - je srandovní, když se tak banální téma, jako jsou velké kozy, podá tak vznešeným tónem a vlastně vyzní jako motivace Kdo si to pustí, je prakticky povinován jít balit kozatky, jako by šlo o všechno krásné a dobré na světě.

V době Herzeleidu lidi pořádně nechápali, že Rammstein jsou kapelou diverzantů, co si dělají srandu z ideologií, toto snad poslouží.

Lügen začíná jako básnička, na Mutter jsme toho měli dost... Ale pak začnou ty šílené autotuny a člověk se zas raduje Kdo z nás tohle čekal?

11. song si ještě šetřím, zatím si co nejvíce vpisuju do hlavy Dicke Titten Každopádně buďte alfy a poslouchejte metal.

[martin123]

My jsme v podstatě sekta. :D

[Princ]

Ale ta jejich je taky lákavá

[Princ]

Spíše pár postřehů, než recenze. Jako vždy pozor, spoilery.

- The Batman z roku 2022 je dlouhá, atmosférická detektivka s vymazlenou kamerou. Případ ale nemůže hyper-inteligentní divák vyřešit dříve sám, jak by to podle mě mělo ideálně být.
- Batman jako ideál maskulinity vytáhne v každé situaci vhodný nástroj - nosí u sebe dýmovnici, plachtu na létání... Jako se kdysi říkalo, že každý muž u sebe má mít nůž.
- Batman upřednostní svou misi před holkou.
- Batman je pořád ve svém mužství, neintegroval ale své ženství - chodí prkenně, ani u toho nehýbe rukama, tváří se taky prkenně, mluví monotónně, neumí vtipkovat, v muzikálu by se asi neuchytil...
- Jako libertariánovi mi vadila etatistická ideologie filmu, podle které stačí zvolit slušné lidi a všechno bude dobré (což ještě nikdy nefungovalo a oni to zkouší pořád a pořád dokola, místo aby změnili systém). Když Realovou střelili, na vteřinu jsem se zaradoval, jenže ona to pak přežila... S tím souvisí, že obecně film zobrazuje šablonovité postavy bez jakékoli hloubky. Nikdo se o ničem nerozhoduje - Realová v ohrožení hned zůstává s městem, dobrý polda hned riskuje život na její ochranu, zloduch bez přemýšlení vraždí svou dceru...

Srovnejte to třeba s propracovaností Biblických postav, kde i samotný Ježíš miliónkrát přemýšlí, jestli do toho jít, a ještě na kříži křičí: "Bože, Bože, proč jsi mě opustil?" (tedy zatímco židovství má Boha, kterému nerozumí a bojí se ho, křesťanství má Boha, který nerozumí sám sobě, a tedy právě skrze nerozumění Bohu se i my stáváme božskými). Když odhlédneme od Batman - Ježíš , porovnejte ještě třeba původního Erbenova Vodníka (Kytice 1853) s filmovou adaptací (Kytice 2000). Který příběh vás více vezme ze srdce? Originál, kdy Vari smrt syna ani neřeší, nebo filmové zpracování, kde provádí nejtěžší volbu svého života? Ani v Batmanovi nás nezajímá osud robotických hrdinů, se kterými se nejde ztotožnit.

Lügen začíná jako básnička, na Mutter jsme toho měli dost... Ale pak začnou ty šílené autotuny a člověk se zas raduje Kdo z nás tohle čekal?

Pozval jsem k sobě kámoše, kterého připravuju na přímačky na vysokou, a hodinu mu pouštěl Rammstein s komentáři k ideologii, poetice a zvukově-inženýrským volbám, a měl bych tu ještě rehabilitovat Lügen Je to opravdu dobrá poezie, za druhé během písně se postupně víc a víc rozpadá realita - verbálně, emočně i zvukově. Protagonista nejen, že lže. On už ani neví, kdy lže a kdy ne. Možná lže i o částech téhož. Možná některé věci, které označuje za lži, ani lži nejsou... Počáteční krása se tak postupně promění v naprostý chaos.

[Princ]

Takový pozitivní akční film. Jak zobrazuje Cestu hrdiny, konec si dokážete představit a spíš si užíváte jízdu, než byste něco moc řešili. Ač zobrazuje magický raný středověk, dělá to často bláznivým moderním způsobem.

Co je zajímavé, meč Excalibur zde funguje jako psychedelikum Dává kouzelné schopnosti, ale nejprve vás donutí čelit svým traumatům. Pak je tam naznačeno i druhé psychedelikum hadí.

Líbil se mi taky záporák, který vůbec nepůsobil jako vladař, ale celý život si zachoval casual flair

[MindMess]

Seveřan (2022)

Politika a umění jsou dvě odlišné věci, které by se neměly příliš prolínat. Bohužel nelze zavírat oči před tím, že určitá moderní „politická korektnost“ se promítá i na filmová plátna. Čest všem výjimkám, které se odváží vzdorovat tomuto trendu. Jedním z nich je i temná vikingská novinka Seveřan. Nebát se ve filmu zobrazit scénu upalování děti dobyté vesnice je znakem, že tahle věc vykresluje temnou historii bez servítek.

Robert Eggers dokázal své režisérské kvality už hutným atmosferickým hororem Čarodějnice z roku 2015. V podobném duchu se nese i Seveřan, který vypráví příběh nastávajícího dědice trůnu Amletha, kterému je zavražděn otec před jeho očima a to ještě jeho vlastním strýcem. Mladičký Amleth uprchne do Ruska s přesvědčením, že jednoho dne se mu dostane odplaty, zachrání svou matku a získá zpět ukradené království.

Z chlapce vyroste bojovník schopný lámat lidské kosti, jeho krutost a vůle bojovat vyniká na bitevním poli, ale pro naplnění svého osudu bude muset změnit směr své cesty. Po nečekaném proroctví obléká roucho beránčí a pod maskou otroka zamíří do své rodné země. Jak bude volit mezi nenávistí svých nepřátel a milostí pro své bližní?

Jestli čekáte jen bezduchý plochý příběh o pomstě plný efektních bitev, zde budete pozitivně překvapeni. Seveřan totiž kromě příběhu pomsty také velmi pěkně zabředává do severské mytologie, což je ve finále trošku dvojsečné. Potěší to totiž všechny nadšence, kteří toto téma umí „jako básničku“, avšak může to být trochu matoucí pro opravdu laickou veřejnost. Pojmy jako Valhalla, Valkýra, Strom života, bůh Frey nebo Norny a jejich vlákna osudu zaznívají ve filmu nesčetněkrát. I když je vidět snaha toto téma podat co nejvíce srozumitelně, i přesto vyžaduje alespoň elementární znalost severské mytologie.

Atmosféra, kostýmy i prostředí vás dokonale vtáhnou do temných časů plných lidské krutosti i magie. Vše dokrášlují úchvatné islandské scenérie. Efektní, surové, drsně maskulinní. Tento snímek ocení všichni, kteří jsou fascinování vikingskou kulturou a libují si v „melodii“ mečů dopadajících na štíty a drsných hlasech vikingů popěvujících rituální písně. Jak pevný je náš předurčený osud? Má člověk vůbec možnost volby? Může utéct svému osudu? Nejen tyto otázky nabídne Seveřan. ČSFD: 77%, za mě shodně 77%.